Kurutta ippêji (1926)

Kurutta ippeji je mým prvním seznámením s japonským filmem a musím uznat, že pokud by člověk hledal dokonalé vyjádření šílenství, pak by měl hledat tady. Příběh je jednoduchý, ale vzhledem k tomu, že ve snímku nejsou mezititulky, by si jej měl divák nejdříve nastudovat, protože tam sice všechny indicie jsou, ale některé se jen mihnou (zásnubní prsten, utopení dítěte). Příběh ale není hlavní devizou snímku, tou je využití filmových prostředků k navození pocitu dezorientace, otupení smyslů a šílenství. Je tu různá intenzita střídání obrazů zrychlující a zpomalující tempo, rozpíjení obrazu a rozostřování a hlavně vyobrazení pacientů v blázinci. Byl to neuvěřitelný filmový zážitek.

Japonský snímek „Kurutta ippeji“ je o dojmech. Je to film, na nějž se budete dívat proto, že samotné sledování ve vás může něco zanechat. Jsou zde obrazy, které jsou i dnes neskutečné, je to jako umělecké dílo, které se prostě neokouká a které je do jisté míry určitým depresivním zachycením doby či konkrétní události. Už od úvodních titulků to do vás Japonci perou a celou dobu to funguje.

Nejdřív si řikám, že to bude asi němá procházka blázincem, ale co se z toho vyklube - nechápu, že něco takového vzniklo už v roce 1926! Nadčasové obrazy a scény, až hororově natočené, jak kdyby tohle byl základ všech těch japonskejch Kruhů a jinejch podobnejch ujetin. Navíc hudba tomu přidává tak 100%. Nevím, jestli to bylo chtěné, ale působí to silně umělecky. Nevim, jak přesně vypadá surrealismus ve filmu, ale já si ho představuju asi takhle. Dovedu si představit, že tenhle snímek byl pro mnoho tvůrců inspirací. Asi nemá cenu popisovat dál, to se asi musí vidět. Takže nebojte se, že to bude němá kravina se šikmookejma a fakt to zkuste. Rozhodně je to zajímavé.

Neviem či toto dielo zhliadol aj pán Lynch, ale niečo mi hovorí, že áno. Ide totižto o akúsi nemú ´´lynchovinu´´ plnú abstraktných a ( v dobrom ) nezmyselných pohyblivých obrázkov. Niekde to bolo zaradené aj do topky najstrašidelnejších nemých filmov. Teda poviem vám, v tej psychiatrickej liečebni by som sa fakt posral.

Ze změti absurdních, šílených a místy skutečně hrůzných výjevů nutně vyvstává otázka, nakolik je šílenství v každém z nás skutečně šílené a nakolik jde jen o potlačenou projekci. Halucinační, někdy až perverzní záběry nejde rozklíčovat právě snadno; nemít film (pokud je to vůbec film) hodinu, ale třeba hodiny dvě nebo tři, věřím tomu, že se dostanu do transu srovnatelného se změněným vědomím sledovaných postav. Nakonec, nevypadala Samařina halucinační surrealistická kazeta v Kruhu právě nějak takhle? Znepokojivé a šílené. Huh.