Kozí roh (1972)

Kozí roh je filmovou baladou o začarovaném kruhu msty, která ničí životy všech zúčastněných. Poté, co je žena pastevce Karaivana znásilněna a zabita bandity, dedikuje Karaivan život svůj a své dcery pomstě. Dceru Marii podrobí tvrdé výchově a potlačuje její ženskost, aby byla připravena po jeho boku zabíjet. Vypravěčské schéma filmu se však v jeho průběhu odchýlí od příběhu o pomstě a jádro konfliktu se přenese mezi Karaivana a Marii – ona chce věnovat svůj život i něčemu jinému než krevní mstě, například vztahu s ovčákem ze sousedního hospodářství. Život jejího otce však byl pohlcen pomstychtivostí a nedokáže to ani změnit, ani nechat své dceři volnost. Namísto aby neštěstí spáchané na své rodině bandity napravil, cyklicky jej přenáší dál v nové podobě, upíráním svobody a individuality své dcery, což vyústí až ve vraždu jediného dalšího muže v jejím v životě a její následnou sebevraždu.

Další film na kterým byly moji rodiče svýho času v kině nebo chcete-li v biografu a byl zmíněn v debatě o filmech na který moji rodiče vzpomínají. A musím uznat, že ti moji staroušci měli dobrej vkus. Ikdyž je mi jasný, že mnohý rozmlsaný filmový konzumenty tenhle film v dnešní době už bavit nebude. Já jsem ale jeden z těch co takovýhle kousky dokáže ocenit a docenit i dnes. Takže připíjím...Na zdraví všech kozenek...

Banda Turků zneužije a zabije pastýřovu ženu před očima dcery, tomu hrábne, holku vychová jako kluka a pak s ní odstřeluje vrahy. Jinde by mohla být drastická premisa možná již trochu vyčpělá, ne však v sedmdesátkovém pojetí z Bulharska. Козят рог postrádá dialogy, takže bulharštinu si v tom člověk sotva užije, a nechává mluvit obraz - který je soudím již mírně zastaralý, ale pohledem doby a místa, kde byl natáčen velmi kvalitní. Úroveň kinematografie neumožňuje brutální násilné scény, zastřelení obvykle jen padnou v černobílém kouři, a přesto je film ve své podstatě syrovější, než drtivá většina současných akčních trháků. Tady se naši jihoslovanští soudruzi fakt pochlapili.

Nemám příliš zálibu v dobro-družných filmech (spíš mi sednou ty špatno-družné). Asi by se mi to víc libilo v hollywoodském westernu. Ostatně podobných westernů jsem viděl už několik. Kolektivní násilí (na ženě, dítěti, rodičích) a pak pomsta na všech členech kolektivu, to je filmová (a mnohdy už vyčpělá) klasika. Žádnou přidanou hodnotu v bulharských kopcích, ani v 17. století, nevidím. Třetí hvězdu dávám za hudbu a masky.

To, že se jedná o údajně nejlepší bulharský film, ještě neznamená, že je kdovíjak dobrý. Myslím, že časté srovnávání s Markétou Lazarovou kulhá na obě nohy. To byla vysoce propracovaná a pečlivě zpracovaná záležitost. Zde je celá řada věcí tak trochu odflinknutá a je tu spousta faktografických nesmyslů. Jen pro zajímavost. Podle dostupných informací se má děj odehrávat v 17. - 18. století, čemuž ale určitě neodpovídá skutečnost, že Rilský klášter, kde Maria zavítá se svým milým jakoby na výlet, v té době byl ve velmi svízelné situaci. Byl opakovaně napadán Turky a Albánci, mniši byli mučeni a klášter byl několikrát vypálen. Fresky, které si tam spolu prohlížejí, byly namalovány až po velké rekonstrukci v 19. století. Nic to ale nemění na utrpení Bulharů pod tureckou nadvládou a nenávisti, kterou k nim tím pádem mohli chovat.
Proč se ale otec Marie choval, tak jak choval a proč například zabil jejího milého, to jsem nepochopil. Možná proto, že film jsem viděl pouze v původním znění.