Konformista (1970)

Prekvapivo: číry surrealizmus aj so slušným rozpočtom.  Pre diváka, ktorý má radšej priamočiare príbehy je to absolútne nepreniknuteľné - povedzme si na rovinu nezaujímavé. No keď sa divák trocha odosobní, uvidí tam celkom slušne vykreselný totalitný aparát fašistického Talianska. Tí najzväzáckejší členovia sú mnohokrát tí najzbabelší a najnevyrovnanejší, a v podstate iba hľadajú miesto v spoločnosti. Za najsilnejšie a zároveň najšokujúcejšie scénky považujem, tri: prvé dve zachytávajú sexuálne násilie (jedna dokonca zachytávala pokus o pedofilný akt) a tretia: na oslave slepcov - kde som si uvedomil až úplne na konci scénky, že ide o nevydiacich.Il conformistaje netradičný film, v tom pozitívnom slovazmysle.

Jedná se o psychologický portrét muže, který je od dětství jiný než ostatní, avšak nemá odvahu vyčnívat, a tak se snaží za každou cenu přizpůsobit společnosti kolem (je konformista), a jelikož žije za fašistického režimu Benita Mussoliniho, tak je z něj fašista, po pádu Mussoliniho však ihned převlékne kabát a stane se z něj antifašista.DĚJ: Marcello Clerici je mladý inteligentní muž, který se rozhodne pracovat pro fašistickou tajnou policii. Jeho motivací není ideologie, ale touha být "normální" a zapadnout do společnosti. Jako dítě byl sexuálně zneužit a toto trauma jej pronásleduje, což jej vede k potlačení vlastní identity a přizpůsobení se očekáváním okolí. Marcello se ožení s Giulii, středostavovskou ženou, která představuje konvenční život, ale jeho skutečné city jsou komplikované a rozporuplné. Jeho mise ho zavede do Paříže, kde má za úkol sledovat a případně eliminovat svého bývalého profesora, antifašistu Luccu Quadriho. Během mise se Marcello zaplete do milostného trojúhelníku s Quadrim a jeho charismatickou ženou Annou, což v něm vyvolá vnitřní konflikt mezi povinností, touhou a morálkou. Profesor i jeho žena jsou zabiti, avšak ne samotným Marcellem, který na to nemá odvahu, ale jeho kumpány. O pár let později dojde k pádu Mussoliniho režimu, a z Marcella je antifašista.POZNÁMKY: Kamera je vizuálně ohromující a film je jednoduše nádherný – od dramatických světelných kontrastů po precizní kompozice záběrů. Inspirace expresionismem a filmem noir vytváří temnou, melancholickou atmosféru. Film byl natočen podle románu Alberta Moravii z roku 1951, a cílem bylo jistě snaha vysvětlit, či vyportrétovat, jak se zdánlivě normální inteligentní občané mohli stávat spolupracovníky režimu. Nejsem si úplně jistý, že jsem tím psychologickým portrétem byl zcela přesvědčen, tj. přišlo mi divné udělat spojení, že díky sexuálnímu zneužití v dětství se z člověka stal fašista. Podobnému režimu často slouží narcistické či psychopatické osobnosti, které mají narušenou morálku a trpí patologickou touhou po moci, a spojení s režimem jim nabízí k té moci výtah. Marcello je ve filmu zobrazen jako spíše pasivní a nejistý, což je v rozporu s typickými psychopatickými nebo narcistickými rysy, jako je sebejistota, manipulativnost nebo bezohlednost. Jeho motivace je spíš o úniku od vlastního vnitřního chaosu než o aktivní touze po moci nebo obdivu. Na mě osobně tak tento psychologický portrét působil nevěrohodně, tj nemyslím si že toto je typický portrét agenta tajné policie totalitního režimu, což ale není chyba Bertolucciho, jako spíš literární předlohy. Prostě si nemyslím, že hlavní motivací těchto lidí je snaha o konformitu, jako spíš touha po moci. Přesto tomu dám 5 hvězd, prostě proto, že ten film je výborně natočený a po vizuální stránce jeden z nejnádhernějších filmů, co jsem viděl.

[Text obsahuje opis zápletky]Bertolucciho Il conformista je pomerne vydarená adaptácia rovnomenného Moraviovho románu. Po filmárskej stránke je to dielo vskutku atraktívne ako vizuálne (práca s farebnosťou, miestami neobvyklé formy rámovania), tak herecky (brilantný Jean-Louis Trintignant v úlohe štátneho úradníka, ktorý bojuje s vlastnou abnormalitou prostredníctvom pritakávania väčšinovému názoru a pôvabná Stefania Sandrelli ako jeho rozjarenápicolo borgheseženuška, ktorá v prípade preberania väčšinových názorov nemusí nič predstierať – svoje vlastné totiž formulovať nevie). Medzi prednosti filmu patrí aj hudba Georgesa Delerueho. Téma prednášaná v priečnej flaute trochu evokovala jeho prácu pre TruffautovoLa Peau douce. Čomu naopak Bertolucci pri adaptácií Moraviovej knihy venuje už, zdá sa, menej pozornosti, je niekoľko detailov dôležitých pre tvorbu uceleného obrazu Clericiho túžby ponormálnosti. Je zarážajúce, ako veľmi je vo filme zanedbaná jedna z kľúčových postáv – šofér Lino. Nielenže ju Bertolucci vykresľuje dosť stereotypne, ale taktiež ignoruje fakt, že predtým, ako sa Lino stal vodičom, býval kňazom, s čím súvisí jedno výrazné a dôležité gesto popísané v knihe – keď sa Lino chystá dotýkať 13-ročného Marcella, skladá zo steny drevený kríž. Vo filme kríž ostáva na stene. Markantný rozdiel sa nachádza aj v samotnom závere, kedy sa Marcello a Lino opäť stretávajú. V knihe je to práve Lino, ktorý spozná Marcella ako prvý a naženie mu strach. V Bertolucciho snímke je to presne naopak, i keď musím uznať, že Marcellova snaha vystrašiť Lina tiež svedčila o jeho vlastnej úzkosti. Lino je navyše postava, na ktorú sa viaže počiatok Marcellovej túžby po konformizme. V momente, kedy naňho Marcello vystrelil, dal plný priechod svojej abnormalite, teda tej časti svojej osobnosti, za ktorú túžil byť potrestaný a ktorej sa snažil za každú cenu zbaviť. Veľmi dobre si ju uvedomoval. U Moraviu je postupnosť (Marcello najskôr švihá palicou rastliny, potom ňou týra jašterice až sa nakoniec pokúsi zabiť kocúra zo susedstva), ktorá vrcholí streľbou na Lina. U Bertolucciho táto gradácia absentuje, a tak divák, bohužiaľ, nemá možnosť úplne porozumieť postave doktora Clericiho.

Výborná psychologická freska fašistického Talianska, ktoré je pozadím príbehu Marcella Clericiho. Ten sa necháva strhnúť atmosférou doby a svojho okolia a pláva s prúdom. Scenár mu však pripraví lekciu, ktorá mu otvorí oči. Vynikajúca produkcia a herecké výkony pritom oživujú postavy živočíšnou energiou, emóciami a milou roztopašnosťou, no v zásadných momentoch dokážu zasadiť úder mrazivou atmosférou.

Působivé drama s podmanivým vizuálem a místy až dech beroucí atmosférou, nadčasová záležitost o temné skvrně dějin Evropy.. Jean-Louis Trintignant je herecký chameleon, opětovně potvrdil, že hravě zvládne i tak těžkou roli, tj. rozporuplnou postavu, ne zrovna příjemnou.. O příběhu muže, který chce být „normální“, by se dalo dlouze polemizovat..