Spoutaná (1998)

Uznávám, že z filmového hlediska (kamera, střih) je to dobrý film. Ale ten (ne)děj... Například to, že se nacházíme v Itálii, a ne v Africe, jsem zjistil snad až ve druhé polovině filmu. O postavách v podstatě nic nevíte, jen sledujete nekonečné Bertolucciho hrátky s filmovým médiem. Těch devadesát minut trvá příliš dlouho a snímek mě prostě nechytl za srdce, proto jen za dvě, i když je to možná příliš kruté hodnocení.

Teprve nedávno jsem se k tomuto snímku dostal a musím uznat, že tento originální milostný příběh Bernarda Bertolucciho funguje spolehlivě i po 15 letech od svého vzniku. Je to tak jednoduchý příběh, ale jeho síla je však v tom, jak je vyprávěný. Režisér vlastně pouze ukazuje, jak ona uklízí dům a on hraje na klavír. Už jen to ale dokáže (s vydatnou pomocí hudby) diváka pohltit. A od momentu !!spoiler!! kdy Kinsky vyzná Shandurai lásku a ona ji nechce přijmout, protože má v Africe ve vězení manžela, je jejich příběh ještě napínavější. Jedním z nejsilnějších míst filmu je scéna, kdy Kinsky přehrává Shandurai svoji novou skladbu. Tehdy se nejspíš prolomí neviditelná bariéra, kterou mezi ně Shandurai postavila. Vlastně se zdánlivě nic neděje, on hraje a ona poslouchá. Právě ta jednoduchost a úspornost je však na celém fimu strhující. Bez skvělé T. Newtonové a působivého D. Thewlise v hlavních rolích by se ale film pochopitelně neobešel. I díky nim je Obležení úžasným filmovým zážitkem, a už dlouho jsem neviděl tak nádherný příběh lásky, který nemá jediné uslintané místo.

Filmová zkratka dovedená ad absurdum. Dokud jsem si po cca 20 minutách nepřečetl info na přebalu, neměl jsem moc ponětí, co se na obrazovce děje ani kde se to děje. Musím přiznat, že jsem se nebetyčně nudil (repliky typu: "Miluji vás. Milujte mě, Prosííííííím!!!" a vůbec vztahy hlavních hrdinů mi občas přišly jako z jiné planety) a přitom námět byl docela zajímavý, ale potenciálně nejzajímavější část filmu, tedy, jak konkrétně probíhala pomoc z Říma do Afriky, jaké při tom musel hlavní hrdina zdolávat překážky, padla bohužel na oltář oné přebujelé filmové zkratce a ve filmu se tudíž vůbec neobjevila.

Tímto filmem mě naopak Bertolucci trochu příjemně překvapil. Je o nevšedním vztahu, kdy se mladá, krásná Afričanka Šanduraj (Thandie Newton), jejíhož manžela doma zavřeli (samozřejmě, že z politických důvodů), snaží žít v Evropě, konkrétně v Itálii. Studuje medicínu a stará se o starý krásný dům pianisty Jasona Kinskeho (David Thewks). Zamiluje se do ní, ale místo neustálého obtěžování a nahánění, dělá jen to, co si Šanduraj přeje ze všeho nejvíce, dostat jejího manžela z vězení. Ale tím způsobí velký zmatek v duši smutné Šanduraj, protože na vlastní oči vidí, že jen z lásky k ní je schopen nesobecky a cenu velkých finančních výdajů, dostat jejího manžela z afrického vězení a dostat ho do Říma. A Šanduraj neví, co má dělat, neboť Jasonův čin v ní vyvolá city, možná lásku, určitě vděčnost. Sanží se ho odměnit sexem, ale zároveň se ztrácí v obrovských zmatcích své duše, když neví pro koho se má rozhodnout. Působivý film o zmatku v duši, o nelehkých a překvapivých vzplanutí lásky.

Začátky jsou vždycky těžké a své o tom ví i Thandie Newton. Upozornila na sebe rychle, ale opravdové štěstí se na ní usmálo až koncem 90. let. Lví podíl na tom měl i uctívaný Bernardo Bertolucci, nutno ale uznat, že dosti vyčpělý a dnes spíše dramaticky naivní autor, který leda vzpomíná na své úspěšné kusy. Žádnou psychologickou hru či intelektuálskou exhibici (jako v prozatím posledních Snílcích) nečekejte. Tu se „červenoknihovně“ vyjadřuje k africké imigrantce, která doufá v propuštění manžela, studuje medicínu a uklízí v jedné starobylé vilce s centrálním schodištěm (tady se kameraman vyřádil).. a do které se za podpory nepatřičných dialogů zamiluje výstřední pianista a majitel onoho sídla. Pečlivě komponované záběry leccos vynahrazují, ale ani solidní herci nedokáží do osudového vztahu vtlačit krapet uvěřitelnosti či alespoň vášně!!