Když chlapec potká dívku (1984)

„Nikdy som sa nesnažil uskutočniť svoje najlepšie sny. Iba ich znovu snívať.“ _ Náhodnosť lásky pod náhlymi vzdutiami mladej vášne. Keď jedna zmizne, smútok a bolesť môžu pretrvávať, ale okamžite je tu priestor pre druhú. Prázdnotu treba zaplniť a túžba ťa ženie bezodkladne hľadať ďalej, hľadať uspokojenie, zmysel, ideál...___ Odohráva sa posledný májový týždeň 1983... Tento komentár píšem presne 40 rokov nato v Paríži na brehu Seiny, kedy už sám nič podobné neprežívam. Ale podivným aj samozrejmým riadením osudu prežívajú iní okolo mňa – a ja som zase raz len pozorovateľ, a opäť nie režisér… ___ Podľa mňa je to parádne rozohraný debut, s úžasnými nápadmi, prvá polovica naozaj ukazuje výnimočný filmársky talent poučený dlhou francúzskou tradíciou, ale potom to mladý Carax neudrží, skĺzne do presvedčenia o vlastnej genialite, do užvanenosti a statiky, stratí tempo a napokon ide veľkolepo do stratena, strašne nasilu artovo a zbytočne. 20+dačo mladík to tak asi cítil, chápem ho. ___ Hoci Leos Carax nikdy film neštudoval, jeho debut pôsobí presne naopak - ako nejaká ambiciózna práca študenta filmovej vedy zamilovaného do francúzskej novej vlny...

Poprvé viděno v roce 2009, podruhé až v roce 2022. Velké plátno na filmovce udělalo své, proto bych v domácím prostředí správně měla o hvězdičku ubrat. Z úcty k režisérovi a s ohledem na pohlcující vizuální estetiku filmu (celé černobílé provedení - inspirace filmem noir, šerosvit, světelné kontrasty, snová a noční stylizace) tak ale neučiním. Film jako takový má totiž pořád kouzelné momenty - tanec Mireille na podlaze, která připomíná hvězdnou oblohu, punková vsuvka, procházka Alexe za poslechu Bowieho (pro něj až netypicky naivně romantické) písničky. Navíc ty velké smutné oči Mireille Perrier. A závěr byl silný...Caraxův osobitý styl se již rýsuje, ale naplno se jeho pojetí tzv. "cinema du look" projeví až ve Zlé krvi, která asi stále zůstává mým nejoblíbenějším dílem tohoto režiséra. Zde může ještě trochu připomínat některé filmy francouzské nové vlny - napadá mě U konce s dechem, Alphaville.

Řadou kritiků vysoce ceněné dílo zrcadlí kromě nitra tvůrce němý film, expresionismus, francouzskou novou vlnu, punk a postmodernu a je zahleděné do existenciálně-novoromantického stesku, sebe sama a své formální elegance. Po většinu času jsem se nudil, poselství, které by stálo za řeč, jsem nezachytil. Lavantova tvář - svět pro sebe.

A tak se nám Leosek s Deniskem sjeli kvalitním matrošem a natočili hodně "osobitou" romanci. Caraxova velmi předčasná tvůrčí ejakulace. Bez formy, pouhý slepenec podivných a fakt divně zahraných scén. O dokonalosti vizuálu bych se Snorlax polemizoval, ovšem oči mám a několik vydařených vizuálních záblesků jsem spatřil. A pornografická (nikoliv erotická) scéna je dost mimo. Ovšem v osobitém snímku čtyřiadvacetiletého sebestředného tvůrce se to dá tolerovat. Ještě štěstí, že jsem tento prvotní "filmový experiment" z tvorby Caraxe neviděl jako první, jelikož bych se velmi pravděpodobně k dalším a mnohem kvalitnějším kouskům nedostal. Uff...

Tohle ještě není Zlá krev, která už se může pochlubit zcela osobitým stylem, zde je cítit mohutná inspirace Godardem a Resnaisovým Loni v Marienbadu. Ale vizuál je již v Caraxově prvotině zcela dokonalý, nekompromisně oslovující každého diváka s očima. Z filmu mám rozporuplné pocity, některé scény byly výtečné, například erotická scéna provedená pouze v dialogu patří k tomu nejlepšímu, co se v této oblasti dá ve světové kinematografii najít. Bohužel má snímek i svá slabá místa, kdy se mi jeví jako pouhá kopie svých vzorů.