Tokio! (2008)

Tokyo!pomerne prekvapí svojou artovou vyšperkovanosťou a nenápadnou duchaplnosťou, pričom vzhľadom na svoj koncept nie je ani náhodou tak zbytočnou záležitosťou, ako je tomu vo väčšine podobných prípadov (New York Stories,Four Roomsatď.), ktorým by prospelo omnoho viac, keby boli celovečerné.Leos Caraxnakoniec z danej trojice umelcov prejavil azda najsilnejšiu schopnosť vyprávať v krátkom čase, kde sa výrazne ponoril do úlohy toho, že musí za každú cenu dodať niečo extra, čo sa mu aj podarilo. Rukopis p.Gondryhoa p.Bongasom od seba prakticky nerozoznal a skutočnosť, ktorá je ktorého, ma práveže prekvapila.

Trojpoviedkový film v prostredí najväčšieho mesta sveta. A je to vcelku slušný surrealistický bizár. Samotné zápletky sú hodně ujeté, avšak každá z častí filmu nesie v sebe myšlienku, prenesený význam a reflexiu života v metropole. Európsky (a kórejský) pohľad na veci japonské je vlastne osviežujúci, šikovne spravený, je akousi zvláštnou poctou Tokiu a Japonsku ako takého. Ak vám nevadí artový prístup rozprávania obrazom, budete sa baviť. A rozmýšľať. Ako ja. Za štyri hviezdy.

Popravdě moc nechápu, jaký byl cíl téhle antologie. Všechny její povídky jsou totiž každá o něčem jiném a společné mají snad jen to, že se odehrávají v Tokiu, ale jinak nic. Možná šlo právě jen o to, aby tři různí filmaři Tokio vyobrazili po svém, ale oni místo Tokia vyjadřují spíš skutečně každý něco jiného... Nicméně, k jednotlivým povídkám - INTERIOR DESIGN - Tahle povídka se mi líbila asi ze všech nejvíc, jelikož se Gondrymu povedlo to správně (ale ne dokonale) uchopit. Má to chytrou pointu, ten bizarní zvrat do toho pasuje (mladý pár, kluk má jasné ambice, holka ale netuší co od života chce, nezapadá ani do té metropole a tak se z ní stane... no, uvidíte sami) a dokonce je do toho funkčně zapojený i humor. Takže jo, tohle se mi líbilo. (4*), MERDE - Strašně jsem se snažil v tom něco najít (třeba kritiku závislosti na materiálních věcech nebo pohrdání celým světem), ale nakonec mi došlo, že Carax nejspíš žádnou pevnou vizi neměl a jenom nechal pobíhat jakéhosi "netvora z kanálu" Tokiem, nechal ho tam dělat totální bordel včetně bombardování náhodných lidí a počítal s tím, že si v tom každý něco najde, ačkoli to v tom vůbec není. Takže je to vlastně jen lartpourlartistická vychcanost, ve které můžete vidět úplně všechno když chcete, ale ve skutečnosti je to jen naprosto prázdný film o ničem. Který navíc trvá dlouho a kromě začátku mi i přišel docela nudný. (2*) SHAKING TOKYO - Tohle stačilo víc domyslet a bylo by to skvělé. Atmosféru to má slušnou, námět hodně zajímavý, ale ve finále to celé vyšumí do ztracena a vlastně jsem ani nepochopil, co přesně způsobuje ta zemětřesení. Nejspíš to všechno mělo zobrazovat jeho psychický stav, ale nejsem si jistý - zemětřesení mělo symbolizovat jeho strach z lidí? Tím pádem proč žádné zemětřesení nebylo když konečně vyšel ven? Pochopil jsem, že ty prázdné ulice a že jsou všichni lidi jako on navěky zalezlí doma má symbolizovat to, že se s lidmi nedokáže vůbec bavit, ale třeba ta tlačítka jsem nepochopil. Nějaký smysl mi to dává, ale pořád mám pocit, že to chtělo líp domyslet a dotáhnout. Ale stejně to cením, od Ponga bych něco povedeného fakt nečekal. (3,5*) CELKOVÉ HODNOCENÍ - Není to moc konzistentní, dvě povídky jsou docela dobré, ale jedna je slabá a ani u jedné nemůžu říct, že by mě nějakým způsobem odrovnala. Celkové dojmy z toho mám lehoulince nadprůměrné, ale to mi stejně na víc jak tři hvězdy nevystačí - a víc stejně ani dát nechci. Je to spíš jen zajímavé než cokoli jiného. Jen mi teda vadí, že ze všech tří režisérů tu není ani jeden Japonec, což se dá chápat, pokud to měl být pohled na Tokio zbytkem světa, ale tím pádem zase nechápu, proč v tom jsou dva Francouzi. 3*

Tak takovouhle bizarní jízdu jsem už chvíli nezažil! První příběh se jevil normálně, až na konečnou pointu dívky, která se najednou dokáže měnit v židli a tím nalezne svůj skutečný smysl života. Druhý příběh se trochu víc odvázal divným týpkem z kanálu, a když už jsem si říkal, že je to nuda a chtělo by to trochu násilí, najednou začal bombit lidi okolo. Dialogy s jeho obhájcem, respektive skoro až zrcadlovou kopií, byly nicméně až příliš protahované. No a finální, třetí příběh, zaobírající se hikikomorim, tedy člověkem žijícím v dobrovolné izolaci? To je mi blízké, co by na tom mohlo být tak divného? A... bylo. Kdybych to nazval hikikomorikalypsou, ještě by to bylo slabé slovo. Ve výsledku - neskutečně umělecky zamýšlená hovadina! Francouzi si s Japonci mohou s klidem podat ruce, jejich podobný smysl pro nesmysl zde utvořil hezky vypadající, byť místy trochu protahovanou žumpu plnou kreativních nápadů. Bohužel asi nejsem tak velký intelektuál, abych to docenil víc, než jen dvěma hvězdami. Bylo to prostě divné, místy až příliš křečovitě.

Vrcholem snímku se však po Gondryho poetickém optimistickém smutnění stává až druhá povídka. Leos Carax (opět Francouz) poslední dobou poněkud zmizel z očí veřejnosti po komerčním neúspěchu svých filmů Milenci z Pont-Neuf a Pola X a točil videoklipy pro New Order, Iggyho Poppa a Carlu Bruniovou. Jeden z představitelů francouzské vlny "neobaroka" 90. let (Když chlapec potká dívku, Zlá krev) svůj styl postupně proměnil z bujně artificiální stylizace směrem k naturalismu. Jeho povídka Merde (Hovno) tento posun dokonale zaznamenává. Příběh patří oblasti fantasmagorie, forma připomíná home video - ovšem takové, jaké si doma opravdu nenatočíte. Vypráví o podivném skřetovi v zelených šatech, se zrzavými vousy, jedním slepým okem a s odpudivě přerostlými nehty, který zničehonic začne vylézat z tokijských kanálů a ohrožovat chodce (do jeho chůze v podkresu hraje hudba z původní Godzilly z 50. let). Veřejnost a média jsou zděšené a panika vzroste, když skřet objeví v kanalizaci nevybuchlé granáty z druhé světové války a začne je házet na magistrále do davu. Brzy je ovšem dopaden a postaven před soud. Vzhledem k tomu, že mluví neznámým jazykem, ujme se ho jako překladatel a obhájce francouzský advokát, jenž vypadá velmi podobně jako skřet a jako jediný mu také rozumí.
Tato povídka nejvíce otestuje diváckou trpělivost, ovšem právě tím nás dovede odnést daleko za hranice všeho, co běžně známe. Většinu času se tu dvě podivné bytosti dorozumívají pomocí padoucnicových pazvuků a pantomimy, na což poslušně hledí skupinka Japonců - a nechápou. Šok a otravnost se přelévá v nudu i ohromující zábavu, která se ještě mísí s hnusem a lítostí. Jestli chtěl Carax nějak filmově zhmotnit pocit neznámého, nebo spíš onoho freudovského unheimlich, pak se touto hříčkou dotknul něčeho, o co se jinak dovedou otřít snad jenom David Lynch, David Cronenberg a Shinya Tsukamoto. Skřet, jenž si sám říká Merde, je zkrátka zosobněním západní hrozby Japonsku (podobně jako dříve byla Godzilla metaforou pro atomovou bombu) a zároveň anarchistický živel, který konzumuje jen peníze a květiny.
Poslední povídku Třesoucí se Tokio má na svědomí jihokorejský režisér Bong Joon-ho, jehož si v posledních letech stihli zamilovat návštěvníci festivalů za jeho multižánrové černé komedie Psi, kteří štěkají, nekoušou (2000), Vzpomínky na vraha (2003) a Mutant (2006).
Hrdinou povídky je jeden z představitelů generace hikikomori - těch, kteří zůstávají celý život doma a záměrně přerušili kontakt s okolním světem. Bong Joon-ho vykresluje v pomalém tempu klíčící love story mezi peciválem a dívkou, která roznáší pizzu do domů, a ze sociálního portrétu jednoho pošahance vzápětí přejde do antiutopické sci-fi vize.
Stejně jako jeho dva kolegové před ním, i Bong vyhmátne důležité specificky japonské fenomény a přetaví je ve filmovou podívanou na hranici úžasu a komedie.
Tokio! - které vzniklo pod záštitou japonských producentů - má trochu jiné ambice než přitáhnout do města více turistů. Cíl zdůraznit pocity odcizení v postmoderním světě naplňuje každá povídka originálně po svém a jako celek film nabízí jeden zážitek.