Holy Motors (2012)

Tu si niekto uhnul viac riedidla ako zvyčajne a pri tom vznikol tento "umelecký" paškvil. Určite je tu v tomto podobenstve, alebo čo to malo znamenať, nejaký trojúrovňový skrytý význam, ale mám ho v...paži. .... I keď podľa toho, čo o filme čítam, tak zrejme samotný režisér nevie, čo vlastne natočil...

Pan Oskar je homo ludens (člověk hravý; Johan Huizinga tu buď připomenut), a to nejen proto, že je bohatý. Pan Oskar je protagonistou svtěta her. Svůj (nejen pracovní) život dělí na dostaveníčka (appointments); lituje, že dnes nemá žádné v lese, protože les miluje. Svými hrami si upevňuje fyzickou kondici, analyzuje sociální situaci, prostě žije svými hrami a ze svých her. Své fikční světy, do nichž se svými hrami dostává, nechce jen zažít, chce je prožít až do konce, pak se zvedá a odchází do zákulisí. Zajímavé (ale určitě ne paradoxní) je, že pan Oskar si své hry nevymýšlí sám. Má je (předpokládejme, že včetně pravidel) zadané v patřičných složkách. Kdopak asi může být oněmi svatými hybateli (Holy Motors)? Pánbůh nebo pánbůh ví, každpodádně pánbůh zaplať. A Bůh platí za představení a člověk se vrací ke své opičce. Carax má blízko k indickému pojetí fyzického světa. Mája: hra pro bohy k jejich pobavení a obveselení. To, že takto přistupuje i k - pro nás vyšším - tématům jako je láska, rodina, smrt, je naprosto oprávněné. To, že to dělá postmoderně, zvyšuje jen jejich aktuálnost a atraktivitu, nakonec i srozumitelnost a pochopitelnost - kdo jsme a co se děje kolem nás.

Priznám sa, že s týmto Caraxom si neviem dať úplne rady. Holy Motors vnímam ako filmovú koláž zloženú z ukážok tých najrôznejších žánrov a aj ako prehliadku archetypálnych filmových scén, ktoré sa nespočetnekrát opakujú (a ešte budú opakovať) naprieč svetovou kinematografiou (milostná scéna, scéna pri smrteľnej posteli, scéna s vraždou...). To, že Holy Motors bude filmom o filmoch, je jasné už od záberu na divákov v kinosále. Rovnako tomu napomáha aj prítomnosť samotného režiséra, ktorý si nájde svoju cestu k filmu hneď v úvodných scénach. Vzhľadom na Caraxovu filmársku minulosť je v tomto prípade možné diskutovať o tom, či je onen prepracovaný vizuál, ktorým Holy Motors tak hojne oplýva, výsledkom princípovcinéma du look, alebo perfekcionizmu digitálnej kamery a sem-tam nejakého CGI. Myslím si, že Carax v tomto prípade na svojudu lookovúminulosť len odkazuje v rámci filmovej koláže (obsadenie Denisa Lavanta; budova s nápisomSamaritaine, ktorá sa objavila už vLes Amants du Pont-Neuf). Ba čo viac, myslím, že svojimdu lookovýmsúputnikom tak trochu skladá filmovú poctu – všetkým tým BessonovýmNikitámaSubwayom, alebo morbídnym vtípkom z BeineixovhoMortel transfert. Okrem toho som postrehol možný odkaz naMon oncleJacquesa Tatiho (dom, z ktorého vo svojej prvej scéne vychádza Monsieur Oscar akoby vypadol zo sterilnej a modernej štvrti, kde bývala sestra Monsieur Hulota), alebo naLes Yeux sans visageGeorgesa Franju (maska, ktorú si vo svojej poslednej scéne nasadí postava Céline). To, čo zostalo zdu lookovéhopunkáča Caraxa je provokácia, nápaditosť, ale aj návrat k estetike hudobného videoklipu (scéna s akordeonistami, prípadne použitie non-artificiálnej hudby v scéne poslednej úlohy Monsieur Oscara) a obľuba použitia skladieb artificiálnej hudby (v tomto prípadePohrebný pochodzo ŠostakovičovhoSláčikového kvartetu č. 15 es moll). Jednu z hlavných myšlienok Holy Motors ale vyslovil Michel Piccoli, keď podotkol, že krása aj tak najčastejšie býva v oku pozorovateľa.

-Smrt je dobrá, ale život je lepší, protože je v něm láska.- Hůře uchopitelný film, který by pro mne mohl být s ještě větším přesahem do surrealismu, ale který jsem si užil. Čas, setkávání, život, přežívání, smrt. Některé scénky jsou vynikající. Ano, jistě s Evou Mendesovou, ale třeba pochod harmonikářů, k nimž se přidají další hudební nástroje, neměl chybu. Každé setkání, každá další identita, měly něco úžasného. Samotný závěr, a nemyslím garáž, byť ta také, měl asi nejsilnější náboj. Ale rozumím tomu, že mnohé film neoslovil, protože se pohybuje na hranici - vítám/odkopávám.

Líbí se mi námět, ale na to, jaké možnosti nekonvenčního řádění to nabízí, to bylo značně nevyužito a nakonec jsem se mezi pasážemi muže, který na sebe bere nejrůznější podoby, dočkal jen jednoho působivého bizáru (leprikon, kterej vylezl z kanálu a unesl modelku). 5 záživných minut z dvouhodinovýho filmu. Je to taková nuda, že to k divákovi takřka nepromlouvá, ač věřím, že si v tom něco najít lze. Snažit se o to ale nebudu, když se ani Carax nesnažil natočit něco záživného.