Jowita (1967)

Slabé tři za bezchybnou technickou úroveň. Jinak jsem se neztotožnil takřka s ničím od tématu přes konkrétního herce až po výběr hudby i její použití. Přemýšlel jsem nad filmem přes noc a došlo mi, že patří do linie napodobující Antonioniho (– proto to má jen sem tam prveček nové vlny, proto ty večírky, polsko-východní představa o eleganci), proto samotné téma. Jenže je to tak nějak příliš přitažené za vlasy, příliš mnoho exkluzivního – všechna ta prostředí od vrcholového sportu před architektonickou kancelář až po vrcholový koncert (Chačaturian, cha!), všeho moc příliš vykonstruovaného bez toho, aby to mělo nějaký extra přesah: prostě všichni prcají všechny a když se nepotká jeden z druhým, zbývá jen zahýbání a možná sladké sny, že to jednou bude jinak? Anebo: fráze, že je třeba něco dodržet, ačkoliv za tím vším není vůbec nic? Jenže tohle jsem viděl od Antonioniho i novovlnařů udělané s lehčí rukou a kino morálního neklidu to zas předvedlo věrněji. Lože nejsou kasárna. A napadaly mě filmy s tímhle srovnatelné, ale přijdou mi lepší: Molo. Viděl jsem tu toho východního blonc Delona, jak se natřásá, svléká, jak je to na něj ušité, aby se předvedl – byl pěkný? Nebyl? Nakonec mi ale z celého filmu přišla nejlepší herečky falešná kočička Kalina Jedrusik anebo ta zelená škeble Ewa Ciepiela – možná i proto, že jejich role byla snazší. Za mě ne nejsilnější šedesátky, spíš ohlížející se ještě po padesátkách jen s trendy muzikou a líčením.

Atmosféra šedesátých let na mě dýchla tak mocně jako při nečekaném poslechu některých písniček z té doby. Nejen filmová estetika, ale i myšlení, slova a činy - to všechno, co tvořilo duchovní kadlub (zásobnice pro ukládání potravin) oné doby. Možná, že i to základní téma s touto dobou konvenovalo: celoživotní hledání, nalezení a okamžité ztracení, a přesto naplnění celého života, neboť to, co jsme hledali, jsme už dávno měli. Pozn. 1: Scéna s návštěvou koncertu byla rovněž povznášející. Klip s Wandou Wiłkomirskou (skrzypaczka, gra samą siebie) by musel obstát i dnes. Pozn. 2: Muloszovi ***** díky za podané informace.

Film je natočen na motivy románu Stanislawa Dygata  " Disneyland ."
Marek Arens ( Daniel Olbrychski ) sportovec a architekt na maškarní párty potká dívku se závojem Jowitu (Barbara Lassová) a je jí fascinován. Rozhodne se ji za každou cenu poznat. Toto setkání způsobí, že se jeho život začne rozpadat.(08.07.2020)

Možná při nějakém dalším zhlédnutí to budu vidět ještě jinak, ale napoprvé cítím nesoulad mezi dvěma vrstvami: výborným zpracováním po stránce filmařské - herecké, režijní, hudební - a psychologií jednajících postav: jako by jim něco zdánlivě málo chybělo, snad větší uvěřitelnost nebo reálnost? Nebo jiný náhled i (sebe-)reflexe antihrdiny Marka Arense? "Ztratilo" se něco ve scénáři - v Konwického adaptaci Dygatova románu Disneyland?__________ Z nezapomenutelných momentů: zuřivý a velmi přesvědčivý dialog trenéra Księżaka s Arensem (a v jiné rovině zároveň Cybulského s Olbrychským jako rivaly), vynikající houslistka Wanda Wiłkomirska (*1929) hrající sama sebe a zároveň Chačaturjanův koncert s Lodžskou filharmonií.(15.03.2015)

Perfektní psychologický film o mladíkoví, který v životě dokázal všechno, jen ne milovat. Zajímavé je vidět dvě tehdejší herecké superstar polského filmového nebe - Daniel Olbrychski (v hlavní roli) a Zbigniew Cybulski (v roli jeho trenéra) vytvořili z tohoto už tak dobrého filmu, snímek ještě o třídu lepší. Bohužel, pro Cybulského to byl film poslední, premiéra se odehrála až po jeho tragické smrti.(13.09.2013)