Hořící sníh (1972)

Realisticka zima, kor prvnich XX minut Vám bude během pochodu, přesunu zima...Nicmene bojove sceny, přežívání v zákopu, nelologické postupy a tupost postupující německé armády postupně ubírá kvalitu filmu, až ji vtáhne do béčkového snímku s lítáním kolem tanků, kde hlavni hrdina přežije všechno. Jediné co stojí za zmínku, je hierarchie a účelová krutost rudé armády...kde člověk neznamená nic...ani prapor a někdy ani divize. Hodně práce mi to dalo dokoukat, protože ač techniky a lidí měli filmaři dost - tak to jak to ve filmu v oblíčení chodí je absolutně strašné.

Od tohoto snímku jsem asi čekal něco víc. Nemyslím tím, že jsem čekal něco víc po obsahové stránce, jen jsem s ohledem na množství německé obrněné techniky v tehdy sovětských tankových muzeích čekal, že se tvůrci budou snažit o to, aby německé tanky více odpovídaly svým vzhledem reálu. Soudruzi tvůrci se ale evidentně rozhodli, že co je hranaté a vybavené úsťovou brzdou, to je německé. O samohybném dělu vybaveném věží ani nemluvě. Hned v úvodu filmu, krátce po první hudební vložce, mě úplně rozložilo hlášení: "V prvním transportu nastupuje 57. prapor ve složení čtyř divizí z toho dvou tankových." Ani teď, dvě hodiny po skončení filmu, jsem nedokázal obsah sdělení rozklíčovat. Nevím ani, jestli za to mohli sovětští filmaři nebo naši překladatelé, ale sázím na druhou možnost. Dokázal jsem zaměnit slovo sled místo transportu, ale se zbytkem sdělení jsem nehnul. Aha, teď mě ještě napadlo, že mohlo jít o šifru, a v tom případě je to v pořádku. No, moc mě to nebavilo, protože mi nebylo jasné, jestli chtěli tvůrci spáchat válečný snímek, nebo psychologickou sondu do myšlení velitele dělostřeleckého praporu, herecké výkony (hlavně v dialozích) by se hodily spíše na divadlo a za celou dobu mě tato záležitost nedokázala oslovit. / Poučení: Když nedokážu rozlišit jednotlivé postavy, těžko si k nim vytvářím vztah.

Najskôr to vyzerá na celkom nudnú konverzačku, avšak po čase sa Horiaci sneh slušne rozbehne a čaká nás doslova hodinová akčná vojnová scéna v špinavom prostredí s kvalitne nakrútenými scénami. Bohužiaľ je k dispozícii verzia s pomerom strán 4:3 a so značne vyblednutými farbami, čo výrazne znížilo zážitok z filmu. Ak by sa premietala nejaká pôvodná (ak vôbec existuje) širokouhlá verzia s reštaurovaným obrazom, pokojne by som si Horiaci sneh zopakoval napríklad v kine Lumiere. Sčasti ako úvod Ciest slávy od Kubricka, ale tu je to presne naopak, reči predchádzajú akcii, i keď samozrejme ide o nižšiu umeleckú ligu.

Pátos kolektívneho hrdinu (všetci sa správajú rovnako, nikto nič nespochybňuje) a sebaobetovania v burácavom hrmení striel. Hviezdička za ukázanie nerovnosti medzi rovnými: Telo mŕtveho politruka (komisára) musí byť za každú cenu odnesené z bojiska, no desiatky tiel obyčajných vojakov môžu hniť na bojisku celé hodiny. Po bitke sa medzi mŕtvolami zadumane prechádza generál, bez akéhokoľvek záujmu o osud tiel. Darmo, nie sú to politickí súdruženkovia, len (s)prostý ľud. Generál samozrejme, v súlade s politickou inštrukciou tvorcov filmu, prejaví svoju ľudskú stránku. Prepustí totiž do ďalšieho boja tankistu, ktorému hrozí poľný súd a takmer istá smrť zastrelením. Ten mu z vďaky vykreše takú prísahu vernosti a udatnosti, že z generálovho zadku po nej netrčí ani len tankistov nos. Jediné, čo naozaj zaujalo a pobavilo bolo záverečné čistenie udelených medailí - rádu Červenej armády, ktoré preživšia hŕstka udatných ocenených vojakov nahádže do kastrólika, výdatne zaleje vodkou a postupne začne z ešusu upíjať.

Toto sa hodnotí ťažko. Snaha bola, ale film je dosť jednotvárny, pomerne rýchlo začína nudiť, pretože dej je príliš riedky. Zlá kvalita filmu odvysielaná na stv tomu tiež veľmi nepomohla a propagandistické reči idú občas na nervy. Jeden z tých slabších a priemerných ruských filmov, ktoré môžte v pohode vynechať. Lepšia kvalita by možno vylepšila dojem, ale nie oveľa. Videné na STV2 pri príležitosti 70. výročia od ukončenia 2. svetovej vojny. 50%.