Sin City - město hříchu (2005)

Robert Rodriguez a Frank Miller se jednoho dne evidentně zavřeli do místnosti, rozložili po stole hromadu noir komiksů, několik litrů tvrdého alkoholu, tunu cigaretového kouře a řekli si: „Co kdybychom natočili film, který nebude připomínat komiks? Co kdyby ten zkurvený komiks rovnou vylezl z papíru a začal střílet lidi do ksichtu?“
A tak vzniklo Sin City.
Film tak stylově přepálený, že vedle něj vypadají běžné komiksovky jako školní besídka o třídění odpadu. Dodnes je často vyzdvihován jako jedna z nejvěrnějších a vizuálně nejodvážnějších komiksových adaptací vůbec.
Příběh?
Koho kurva zajímá příběh.
Tady jde o atmosféru.
Sin City není město.
Sin City je kanalizace lidské civilizace, kterou někdo polil benzínem, zapálil a natočil ve vysokém rozlišení.
Každý obyvatel je vrah.
Nebo prostitutka.
Nebo psychopat.
Nebo zkorumpovaný polda.
Nebo všechno současně.
A největší překvapení je, že v tomhle toxickém septiku lidského odpadu člověk nakonec najde víc cti než v polovině současných superhrdinských filmů.
Mickey Rourke zde předvádí něco, co by mělo být zapsáno do učebnic filmového badassismu.
Marv není člověk.
Marv je lokomotiva s poškozeným mozkem.
Kdyby dostal infarkt, pravděpodobně by infarkt umřel první.
Ten chlap vypadá, jako kdyby ho někdo vytesal z betonu, následně ho deset let mlátil hasákem a pak mu řekl, že teď bude hlavní hrdina.
A funguje naprosto dokonale.
Kdykoliv se objeví na scéně, člověk má pocit, že sleduje násilnou přírodní katastrofu v lidské podobě. Právě Rourkeho výkon bývá dodnes označován za jeden z vrcholů celého filmu.
Pak tu máme Bruce Willise.
Ještě z doby, kdy Bruce Willis nebyl smutnou vzpomínkou na Bruce Willise.
Hartigan je poslední poctivý policajt ve městě, kde by i semafor bral úplatky.
Unavený.
Zničený.
Nasraný.
A přesto pořád ochotný postavit se zlu, i když ví, že ho to pravděpodobně zabije.
A vedle něj pobíhá armáda dalších magorů, prostitutek, gangsterů a úchylů, kteří by v normálním filmu tvořili dohromady tři trilogie.
Jenže Sin City není normální film.
Sin City je audiovizuální úder cihlou do obličeje.
Ta černobílá stylizace.
Pane bože.
Ta zasraná stylizace.
Rodriguez s Millerem vzali komiksové panely a překlopili je na plátno tak věrně, až některé záběry vypadají doslova jako oživlé stránky předlohy. Kritici tehdy mluvili o vizuálně průlomovém filmu, který přivedl Millerův svět k životu způsobem, jaký do té doby nikdo neviděl.
Bílá krev.
Černé stíny.
Žlutí mutanti.
Rudé rty.
Modré oči.
Každý záběr vypadá jako plakát člověka posedlého noir estetikou.
A největší prdel?
Že to funguje i po dvaceti letech.
V době, kdy většina tehdejších digitálních efektů zestárla jako jogurt na radiátoru, Sin City pořád vypadá unikátně.
Jasně.
Místy je to samolibé jak prase.
Místy se Tarantinův vliv na dialozích projevuje tak silně, že člověk skoro slyší jeho smích za kamerou.
Ženy jsou zde psány s jemností nákladního vlaku.
A celé to má asi tak realistický pohled na svět jako noční můra dospívajícího fanouška noir detektivek. Někteří kritici právě tohle označovali za největší problém filmu.
Jenže víte co?
To je úplně jedno.
Protože Sin City není o realismu.
Sin City je o stylu.
O atmosféře.
O pocitu.
O tom, jaké by to bylo, kdyby někdo natočil nejšpinavější, nejnásilnější a nejvíc komiksově přepálený film noir všech dob.
A podařilo se mu to.
Čtyři kulky do hlavy z pěti.
A jeden rozmlácený obličej navíc za Marva, který by bez problémů přežil i srážku s menším asteroidem.

Sada příběhů z města, ve kterém by chtěl žít každý - Sin City. Město plné zabijáků a zkorumpovaných politiků. Každý příběh měl jinou hlavní postavu, ale vždycky to byli "dobráci", co řešili problém, tak jak si mysleli, že to bude nejlepší. Moc nemusím tyhle oddělené epizody, protože za těch 30/40 minut ani moc nepoznám tu hlavní postavu, ale užil jsem si to. Ještě jsem nezažil, že by film byl napůl černobílý a napůl barevný, ale myslím si, že to byla asi ta nejzajímavější část na tom filmu a krásně to tam sedělo. Herci byli taky dobrý, ale jak se tam furt střídali, tak jsem si na nikoho nemohl dlouho zvykat. Brutální, zvrácené a plné adrenalinu -  to všechno je Sin City: Město hříchu.

Ja som prvy krat sa dostal tomu mestečku ešte v starom komixe ktoremu sa už rozpadali stranky a bol som nim fascinovany takže ked prišiel film bol som zvedavy...a popravde Fascinoval ma aj ten...a neskutočne to ako to bolo celé natočené...Ta atmosfera bola velmi dobre vyskladana a vygradovaná...postavy zaujimavé a čim viac sme sa bližili ku koncu tym viac všetko zapadalo ako kocky lega do seba...Ako by povedal Ivan Tásler...Myslím že može byt .. .

Film Sin City - město hříchu ve mně vyvolal hodně smíšené pocity. Mám ráda komiksy a znám jejich specifickou atmosféru – temnou, stylizovanou, místy přehnanou. A právě tohle film podle mě vystihl naprosto přesně.
Vizuálně mi to připomínalo přesně to, jak jsem si komiks představovala při čtení. Černobílá stylizace, kontrasty, práce se světlem, násilí, silné postavy – všechno působilo jako oživené stránky komiksu. Atmosféra byla téměř totožná s tím, jak komiksy fungují.
Zároveň ale mám trochu smíšené pocity. Komiksy často působí úsečně – buď je příběh krátký a rychle uzavřený, nebo se věci dějí strašně rychle a člověk je prostě hozený doprostřed děje bez vysvětlování. A přesně tak na mě působil i film. Je to jako kdyby člověk „listoval“ komiksem – vstoupí do scény, prožije ji a pak se rychle posune dál.
Líbilo se mi to, protože to bylo autentické a věrné předloze. Ale zároveň je těžké ten pocit popsat – není to klasický filmový zážitek, spíš vizuální a atmosférický. Jako když čteš komiks a přesně takhle si ho představuješ v hlavě.
Možná právě proto mám smíšené pocity – je to skvěle udělané, ale zároveň to není typický film, na jaký je člověk zvyklý. A to z něj dělá něco výjimečného.

Zhmotnená nočná mora (nielen) súčasného sveta a všetko fungujúce na desivej symbolike. Myslím, že ani Rodriguez nečakal, že aký skvelý film urobil a jeho nefunkčné pokračovanie to len podčiarkuje. Akoby všetka radosť a šťastie zmizlo a ostalo len to záporné. Famózni herci v čiernobielej štylizácii tomu dodávajú nadčasovosť a každý ich príbeh je rovnako zaujímavý.