Osm hrozných (2015)

Režisér Quentin Tarantino je známý tím, že netočí filmy pro každého. Jeho osmý celovečerní počinOsm hroznýchje toho jasným důkazem. Pokud nepatříte mezi nekritické obdivovatele tohoto kultovního tvůrce, pravděpodobně od obrazovky odejdete s rozporuplnými pocity. Je to film, který má geniální záblesky, ale také vás donutí unaveně sledovat hodinky. Příběh nás zavádí do zasněžených kopců Wyomingu několik let po občanské válce. Sledujeme dostavník, v němž lovec lidí John Ruth („Kat“ v podání Kurta Russella) veze zločinku Daisy Domergueovou (Jennifer Jason Leigh) k soudu a na šibenici. Cestou naberou dva spolucestující – černošského majora a lovce lidí Marquise Warrena (Samuel L. Jackson) a jižanského odpadlíka a údajného nového šerifa Chrise Mannixe (Walton Goggins). Zuřivá sněhová bouře je však donutí zastavit v dřevěnici u Minnie. Místo majitelky je tam ale čeká jen hrstka podezřelých cizinců. Past sklapla a osm pocestných začíná tušit, že tohle útočiště možná nikdo nepřežije. Základní premisa slibuje napínavou detektivku v jedné místnosti. Problém je, že než se k té detektivce vůbec dostaneme, musíme přežít příliš dlouhou stopáž. Film má bezmála tři hodiny a pro diváka, který neryje držkou v zemi pokaždé, když Tarantino napíše dialog, jsou zdlouhavé rozhovory první poloviny filmu až vyčerpávající. Postavy mluví, mluví a mluví o věcech, které děj nikam neposouvají, a divákova trpělivost dostává solidně zabrat. Jakmile se však bouře venku i uvnitř chaty rozjede naplno, Tarantino vytahuje své největší zbraně. Způsob vyprávění děje je nesmírně zajímavý. Režisér si hraje s časovými rovinami, mění perspektivy a diváka doslova provokuje k tomu, aby hádal, kdo s kým hraje jakou hru. V této fázi film nabízí skutečně překvapivé momenty, kdy vám spadne čelist. Atmosféra paranoie, kdy nikdo nevěří nikomu (skvěle podpořená mrazivou hudbou Ennia Morriconeho), funguje na jedničku. Herecké výkony jsou precizní – zejména Samuel L. Jackson a Jennifer Jason Leigh si své role vyloženě užívají. Co však spoustu diváků spolehlivě otráví, je finální třetina. Tarantino opět podlehl svému fetiši a naservíroval divákům příliš mnoho krve. Naturalistické násilí, stříkající mozky a brutální detaily už nepůsobí šokujícím dojmem, ale spíše samoúčelně a unavujícím způsobem.Osm hrozných je filmem dvou tváří. Pokud přistoupíte na režisérovu hru, oceníte brilantní strukturu příběhu a nečekané zvraty, které vás udrží v napětí. Pokud ale nejste fanoušky tarantinovského přemítání o ničem a vadí vám potoky krve, bude pro vás tato tříhodinová konverzačka spíše zkouškou odvahy a trpělivosti. Méně by v tomto případě bylo rozhodně více.Suma sumárum, film Osm hrozných ode mne získal dvě hrozné hvězdy **.

Určite máTarantínolepšie filmy než jeThe Hateful Eight, no ani tento nie je na zahodenie. Je to komorná westernovka, ktorá sa ale odlišuje tým, že sa väčšina filmu odohráva na jednom jedinom mieste. A to v jednej drevenej chatrči. Keďže ja som taký typ samovraha, ktorému dokonca nevadí pozerať sa na 20 minútové zábery kde sa nič nedeje *2001: A Space Odyssey ehm ehm*tak ani tento štýl mi neprekážal. Scenár je zaujímavý (niekedy lenivý, pretože sa vo filme spomenie asi 100x nigga xd), obsadenie to hralo skvelo a páči sa mi, že to svojou štruktúrou pripomína divadelnú hru. Nechýba ani typická Tarantínovská brutalita v podobe odstrelených hláv a podobných zhovadilostí. Nestráca to ten pravý Tarantínov rukopis.8/10

Quentin Tarantino po gigantickém úspěchu Djanga evidentně zjistil, že už nemusí poslouchat vůbec nikoho. Studio? Do piče. Producenti? Do piče. Tempo vyprávění? Taky do piče. A tak si za desítky milionů dolarů natočil tříhodinovou divadelní hru o osmi lidských zmrdech zavřených v jedné zasněžené boudě, kteří se navzájem podezírají, urážejí, lžou, vyhrožují si a občas někomu ustřelí kus těla.
A víte co?
Je to dobrý.
Jen ne tak dobrý, jak si Quentin myslí.
Osm hrozných je totiž ukázkový případ filmu, kde Tarantino zároveň předvádí vrchol svého scenáristického mistrovství i vlastní největší neřest. Ten člověk píše dialogy tak dobře, že bych ho klidně poslouchal dvě hodiny číst návod na obsluhu pračky. Jenže tady se občas utrhne ze řetězu a začne si vlastními dialogy vyloženě honit ego.
Normální režisér natočí scénu za pět minut.
Tarantino za patnáct.
A pak přidá dalších deset, protože ho napadla ještě jedna historka o hovně, rasismu nebo utržených varlatech.
A kupodivu to většinou pořád funguje.
Celý film připomíná Reservoir Dogs zkřížené s Agathou Christie po několika lahvích bourbonu. Banda odporných hajzlů uvízne během sněhové bouře v chatě a člověk od první minuty ví, že minimálně polovina osazenstva skončí s kulkou v hlavě, nožem v břiše nebo rozprsknutá po stěně jako biologický materiál na školním preparátu.
Největší radost přitom přináší skutečnost, že zde není jediná normální postava.
Nikdo.
Ani jeden.
Každý je nějaká forma kokota.
A čím déle film běží, tím větší kokot se z něj vyklube.
Samuel L. Jackson si svůj rasistickými válkami zocelený kulometný jazyk užívá s takovou chutí, jako kdyby dostal zaplaceno za každou větu, po níž někomu stoupne tlak o dvacet jednotek. Kurt Russell vypadá, že by nejradši každého v místnosti umlátil vlastními kníry. Jennifer Jason Leigh se proměnila v lidský boxovací pytel a Walton Goggins předvádí výkon, který krade polovinu filmu pro sebe. Právě obsazení a herecké výkony bývají často označovány za největší přednost filmu.
A pak přijde druhá polovina.
A Tarantino si konečně vzpomene, že kromě kecání umí i vraždit.
Kristova noho.
To je masakr.
První hodinu a půl člověk sleduje podezřívavé pohledy, hádky a psychologické šachy.
Pak někdo začne chcát krev.
A od té chvíle se množství tělních tekutin ve filmu zvyšuje rychleji než státní dluh.
Hlavy explodují.
Mozky létají.
Stěny dostávají novou rudou výmalbu.
A Tarantino se směje někde za kamerou jako pyroman, kterému právě povolili přístup ke skladu benzínu. Film je známý svým pomalým budováním napětí, které nakonec vyústí v extrémně krvavé finále.
Jenže právě tady leží problém.
Osm hrozných je strašně dobrý film.
Ale taky strašně samolibý film.
Místy člověk skoro slyší Tarantina, jak si za kamerou spokojeně šeptá:
„Ty vole, to jsem zase napsal dialog.“
„Ty vole, to je zase skvělá scéna.“
„Ty vole, jsem ale génius.“
A nejhorší na tom je, že má často pravdu.
Jenže zatímco Hanební pancharti nebo Tenkrát v Hollywoodu dokázali svoje exhibice schovat pod strhující příběh, tady občas až příliš cítíte režiséra, který si užívá sám sebe víc než samotný děj. Někteří kritici právě délku a rozvláčněnost označovali za hlavní slabinu filmu.
Přesto jde pořád o Tarantina v režimu, který většina filmařů nedokáže ani napodobit. Fantastické herecké výkony. Skvělé dialogy. Nádherná kamera. Morriconeho hudba, která z obyčejného otevření dveří dělá předehru k vraždě. A závěrečná půlhodina, během níž se civilizace definitivně sbalí a odejde do prdele.
Lepší průměr.
Nejsem si jistý, jestli bych si ho pustil znovu častěji než většinu Tarantinových pecek.
Ale když už ho člověk zapne, dostane tři hodiny mistrně napsané nenávisti, paranoia a násilí servírované jedním z největších filmových narcistů moderní doby.
Tři a půl rozstřílené lebky z pěti.
A jeden bonusový kbelík krve za Waltona Gogginse, který zde hraje, jako kdyby mu Quentin slíbil odměnu za každého diváka, kterému ukradne scénu.

Tarantino po všech směrech kontraintuitvivní. Točí western, jen aby postavy zavřel v chatce, snímá ultraširokoúhle, jen aby většinu scén zasadil do interiéru, a k tomu naprosto ignoruje zásadu elipsy, tedy vynechávky opakování už řečeného. Místo toho jsou postavy svědky znovu těch samých vyprávění a repetitivních poznámek, což snímku propůjčuje velkou autenticitu i nečekanou komiku. Tarantino nás dvanáct let po konci občanské války zavádí do jedné zasněžené chatky, kde nachystal vyrovnání s pohnutými rasovými dějinami Spojených států. Používá svou klasickou metodu flashbacku a retrospektiv a šponuje napětí na maximum. A podobný vztah, jako mají postavy k Lincolnovu dopisu, zrcadlí film samotný mezi diváky. Absolutní požitek za zvuků Morriconeho konečné Oscarem korunované kompozice.

Tenhle film je i přes svou neuvěřitelnou délku jedním z nejlepších, co kdy vyšlo do kin. Režiséru Tarantinovi se tu opět povedlo namíchat neskutečný počet žánrů a udělat to tak, že vás to prostě neodtrhne od televize přes tři hodiny. Děj se v podstatě odehrává na jednom místě, ale ty dialogy jsou tak geniálně napsané, akční a krvavé scény působí fantasticky a herecké obsazení bych považoval za vůbec nejlépe obsazený film všech dob. Úvod v dostavníku se může zdát delší, ale ničemu to nevadí. Scéna, kdy Samuel L. Jackson vypráví o vraždě generálova syna je prostě dokonalá. Absolutně žádné slabé místo a film dostal skvělou tečku v podobě rozsudku o hlavní záporačce. Tohle je 20 hvězd z pěti.