H-8... (1958)

Pro mě doposud neznámý film, který se vyjevil coby skrytý klenot. Jugoslávský (konkrétně chorvatský) masterpiece, naprosto perfektně zpracovaný psychologický thriller, který tenhle žánr podporuje skrze až hystericky reportážní úvod nastiňující velkou silniční tragédii s určitým počtem mrtvých pasažerů autobusu, přičemž není konkrétněji naznačeno, kteří to jsou. Následně totiž sledujeme, až do samotného konce, výpravu osudového spoje, od nastoupení po drsný konec. Diváci ví, která sedadla jsou místem smrti, jenže i přes místenky nic není jasné, když si cestující různě přesedají. Náhle se ale přestane očividně hrát a místo toho film postupně představuje všechny cestující - a to až takovým způsobem, že se každý dočká hlubšího psychologického prokreslení. Zdrojem napětí pak je každá konverzace, každá hádka, drobný zvrat na mezizastávce (kde pauza doslova trvá ve stopáži stejně jako ve fikčním světě, tedy 15 minut) a proměny všech vztahových vazeb. Na budoucí tragédii se sice sem tam upozorní, ale mnohem víc stojí na určité cestovatelské poetice, kdy při přesunu autobusem jste v okolí spousty lidí, které též žijí své životy, jež ale nikdy nepoznáte, stejně jako oni nepoznají váš. A přitom po určitý čas sdílíte stejný, veskrze uzavřený prostor. Mimo žánrovou i "všepropojující" rovinu tu máme i globálnější, tedy v tom, že v životech každého z nás hrají roli i osudové náhody, v tomto případě fatální. Nic nejde dokonale naplánovat, což spíš než k uvědomování si vlastní smrtelnosti může vést k drobné režimní kritice. Hektický a vyloženě thrillerové je opět až posledních cca 25 minut, které hrají naprosto dokonale řemeslně zpracovanou hru s momentálně neobsazenými sedadly smrti. K výsledné silné atmosféře pak velice pomáhá chytrá střihová skladba, zdůrazňující skrze působivé záběry podmínky a problémy každé nastalé mezilidské či přírodní situace a ví přesně, jaká kombinace jak natočených záběrů vytvoří potřebný napínavý efekt. A vždy, když jde do tuhého, nebo se stane něco důležitého, co by mohlo zapadnout, ozve se hlasitý hudební motiv. Tohle mě fakt odrovnalo a neskutečně potěšilo. 5*

Rodák ze Záhřebu Nikola Tanhofer natočil v roce 1958 film, který by se po přečtení stručného obsahu mohl jevit jako prvoplánová moralistická agitka. Režisér však z docela banálního a neoriginálního námětu (vycházejícího údajně ze skutečné události) o řidiči, zbaběle opustivším místo nehody vytvořil výtečné a neobyčejně naléhavé psychologické drama, které velmi chytře založil na pečlivých drobnokresbách jednotlivých osob, cestujících v autobuse a jejich interakci, jevící se v úplně jiném světle, když divák ví to, co je mu v úvodní výtečně vygradované sekvenci řečeno – 7 osob v autobuse nepřežilo. Film neústupně graduje až do závěrečné scény smrtící nehody – těsně před ní ovšem přijde až velmi nečekaný moment odlehčení a uvolnění v podobě příjemné jazzové písně, která jakoby předznamenávala neodvratitelnost nastávající události a posléze se stejná píseň k posílení účinku objeví ještě v závěrečných titulcích.(18.01.2013)

Infarktová rekonstrukce automobilové nehody mezi linkovým autobusem a nákladním vozidlem je zaprášenou atmosférickou jednohubkou z jugoslávských luhů a hájů. H-8 označuje začátek SPZtky viníka, kterému Tanhofer svůj film „věnoval“. Banální osudy pasažérů, letmá vzplanutí i vzájemné rozepře neodvratitelně směřují k úzkostné tragické kolizi. V každém případě originální…(13.01.2011)

V úvodu je kratičká rekapitulace cesty autobusů včetně zastávky vrcholící tragickou kolizí, což je komentováno mužským hlasem formou připomínající komentář sportovního zápasu. Následují jednotlivé příběhy cestujících po cestě ústící do sladké melodie.(18.04.2024)