Povídky o bledé luně po dešti (1953)

Čínskému mudrci jménem Čuang-c' se jednou zdál sen, že je krásný motýl. Když se probudil, řekl : "Teď nevím - jsem Čuang-c', kterému se zdálo, že je motýl, anebo jsem motýl, kterému se zdá, že je Čuang-c'." V orientální tradici je dělicí čára mezi tím, čemu říkáme skutečnost, a tím, čemu říkáme sen, velice mlhavá... Napočtvrté u mě konečně zabodoval i režisér Mizoguči. Když pominu Kurosawu, tak myslím, že nejuznávanější japonské klasické filmy jsou právě "Povídky o bledé luně po dešti" a také Ozův "Příběh z Tokia". Godard byl z filmu nadšený a napsal, že toto mistrovské dílo staví Mizogučiho na úroveň Griffitha, Ejzenštejna a Renoira. Já si každopádně musím Mizogučiho ještě trochu doplnit a znovu kouknat na to, co jsem již viděl. V tuto chvíli u mě ze země vycházejícího slunce vedou Kurosawa, Šindó a Ozu.

Vo feudálnom Japonsku to v 16. storočí maximálne vrie, keďže je obdobie občianskej vojny, a tak sa snáď všetci prostí ľudia najviac obávajú zrovna toho, že ich to priamo ohrozí, a k tomu i automaticky poznačí, no zároveň je táto epocha bohatá i na všelijakých, šikovných remeselníkov, alebo aj na obávaných samurajov, ktorými sa to v tomto okolí, "pravdepodobne" len tak hemží... • HrnčiarGendžuró, bývajúci v provincii Omi, a to neďaleko jazera Biwa, sa najskôr zaraďuje k prvej kategórii, zatiaľ čo jeho susedTobei, túžiaci sa stať samurajom, by mal patriť až do tej druhej kategórie, pričom by sa dalo celkom podotknúť i to, že sa tieto dve "vlastnosti", budú následne medzi sebou nielen križovať, no rovnako sa taktiež medzi sebou, povedzme, i vzájomne dopĺňať? • Osobne sa mi (viacej) javil byť zaujímavejším príbeh prvého z nich, nakoľko bol príliš ambicióznym a ziskuchtivým súčasne, za koho sa síce vôbec nepovažujem, ale i napriek tomu, mi je prvá vlastnosť - vskutku veľmi blízka, no zas to extrémne s ňou nepreháňam, čo sa jednoznačne ale nedá povedať o tomto šikovnom majstrovi-odborníkovi, ktorý si myslí, že práve vďaka jeho šikovným rukám a výrobkom z keramiky, pozostávajúcich z hrncov a rôznych šálok (trebárs na saké), by mohol rozprávkovo zbohatnúť, o čom jeho srdce neustále priahne, a to ani nehovoriac o všetkých potenciálnych "kupcoch", ktorí by dokázali oceniť naprostú kvalitu, čo je v podstate priamou vstupenkou k naprostému obratu doterajšieho spôsobu života. Možno títo dvaja protagonisti budú zo začiatku spoločne spolupracovať, ale tiež jestvuje možnosť, že každý z nich - nakoniec pôjde svojimi vlastnými chodníčkami, kedy to konečne začína byť poriadne zaujímavé, až by som normálne povedal, že v druhej polovici, nastáva, akýsi, kľúčový okamih v podobe práve nastávajúcej - mimoriadne mysterióznej atmosféry, kde mi nebolo úplne všetko, pravdupovediac, jedno. • Japonská kinematografia, tak to nie je vždy iba o mojom veľkom obľúbencovi Akirovi Kurosawovi, ale ako ďalej postupne zisťujem, tak aj o mnohých iných, nemenej talentovaných režiséroch, ako napríklad Kendži Mizoguči, s ktorým sa stretávam vôbec po prvýkrát, a dúfam, že nie naposledy, lebo ma jeho počinUgecu monogatari- nadmieru oslovil, aj keď "orientalizmus", nie je zakaždým mojou vyhľadávanou lokalitou, tak mu dám určite ešte niekoľko vhodných príležitostí, aby som sa s ním skrátka trochu lepšie zoznámil. Mimochodom, tento snímok mi doteraz nebol neznámy, ba práve naopak, len som sa k nemu akosi nevedel poriadne odhodlať, čo spätne trošku ľutujem, že som si naň už dávnejšie nenašiel čas. • Samozrejme, že nie je plne "dokonalý", ako by sa mohlo zdať, ale je až natoľko fascinujúcim, že mu treba dať šancu i napriek niektorým "chybičkám na kráse", ktorých zasa nie je toľko, aby vás napokon mohol celkom odradiť, dokonca mu ani veľa nechýbalo k plnému hodnoteniu.Toto musíte vidieť predtým, než umriete.

[3,5*]     Dosť ponurá rozprávka s krásnou snovou atmosférou a s podmanivým prelínaním skutočného a nadprirodzeného sveta. Film je plný fantázie, s najlepšou scénou odohrávajúcou sa na panstve pani Wakasy. Bavili ma všetky jeho dejové linky (resp. obe hlavné). Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete."Success always comes at a price, and we pay in suffering."

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům.

Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za:a)kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze)b)Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu)c)porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů)d)panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena.