Dokud se tančí (2019)

Nemohla jsem se rozhodnout, jak hodnotit, film jsem viděla už před čtrnácti dny. Ale vzhledem k tomu, že mi některé scény zůstaly v hlavě a nemůžu na ně zapomenout, dávám čtyři hvězdičky. Tanec mám ráda. Ráda se na něj dívám, ale sama raději moc netančím, jsem hrozné dřevo. Dril při nácviku tanců trochu připomínal Whiplash.

Na filmu oceňuji vícevrstevnatost filmu a určitý vhled do gruzínské společnosti, o něco konzervativnější, než je ta naše. Ve filmu se toho moc nenamluví, přesto překypuje emocemi. Děj se zaměřuje na relativně krátkou etapu ze života mladého tanečníka. Pár dnů, během kterých se jeho život převrátí vzhůru nohama.

Dost šablonovité, u filmu o tanci bych navíc čekal, že taneční scény budou nasnímané o dost lépe a atraktivněji. A nikdo mi nevymluví, že film měl skončitpředMerabovým závěrečným tancem, nikoliv až po něm (jen si to představte: přijde na konkurs, podívá se na učitele, nachystá se, hudebník udeří rukou do bubnu astřih– název filmuAnd Then We Danceda titulky).

Budu stručný, recenzí je všude dost. Nebudu trestat film za příběh, že je předvídatelný a jednodužší. Ten příběh je naopak neobyčejný, hluboký, neboť je zasazen nesmírně vkusně do dané země, prostředí a času. Do země, která ustála staletí a staletí nápor islámu a patří spíše do Evropy, i když životní úrovní z ní předstihla zatím jen Moldavsko a Ukrajinu. Proto hodnotím komplexně nejvyšší známkou. Přes monitor jsem vnímal vůni jídel, potu, cigaretového kouře i vůni Gruzie jako takové. Originální. Herecké ztvárnění hlavní postavy naprosto přesvědčivé, výborná hudba a zpracování. A ke konci u scény, kdy leží Merab se svým domláceným bratrem v posteli, i slzička ukápla ... 4x10

O tradičním gruzínském tanci jsem doposud vůbec nic nevěděla, ovšem po zhlédnutí kontroverzního dramatu s poněkud dvojsmyslným názvemDokud se tančímusím s respektem uznat, že má něco do sebe. Stejně tak jako představitel hlavní roleLevan Gelbakhiani, ten nejenže je typově velmi zajímavý, ale jakožto původně tanečník navíc oplývá i výrazným hereckým talentem, což tady dává okázale najevo. Švédský rodák z gruzínskými kořenyLevan Akinnatočil křehký a přitom neobyčejně silný příběh s gay tematikou, který mě svým způsobem okouzlil a dojal zároveň. Jedinou výtku bych měla k nasnímání tanečních scén. Kdyby kameraman častěji zabíral celé postavy a ne pouze jejich torza, mnohem lépe by vynikla estetika pohybu. (80%)