Dáma ze Šanghaje (1947)

To, že byl v době svého uvedení tento film propadákem mělo očividně své důvody. V podstatě jediným pozitivem tu je krása Rity Hayworth (a i tu Orson Wels alespoň ostříhal a odbarvil, aby tolik nevyčnívala z té bídy okolo) a hudební složka, jako v podstatě v každém Noir filmu. Rita i Orson si celý film vystačí v podstatě s jedním výrazem, Orson zvlášť je apatický, jak kdyby byl sjetý valiem, o postavách nic nevíme, jejich motivace jsou nepřesvědčivé,... Je to úplná parodie. A jen na stáří filmu to svést nelze. V té době už se dávno točily filmy, které obstojí i dnes

Dáma ze Šanghajeje noirovou ironií par excellence. Braková předloha od Sherwooda KingaJestliže zemřu, než se probudímk ironickému nadhledu vyloženě vybízí. Orson Welles tím jednak brilantně splatil svůj závazek, a jednak se mu tím nabídla paralela a jisté přirovnání k aktuálnímu stavu jeho vlastního manželského svazku. A tak Welles karikuje, ohýbá, předvádí, stylizuje, nechává vyniknout charakteristická žánrová gesta i aranžmá výjevů, nade vším se line rozjařená vůně velice osobitého výsměchu. Průvodcem noirové ironie je Michael O'Hara (sám Orson Welles), nezávislý sebevědomý námořník v rozpolceném okouzlení vášní života. Hlavními hybateli událostí jsou svádějící krasavice Elsa "Rosalie" Bannister (Rita Hayworth), dále její milující invalidní manžel a úspěšný obhájce Arthur Bannister (Everett Sloane) a jeho právnický partner George Grisby (Glenn Anders). Z dalších rolí též stojí za zmínku Bannisterův detektiv Sidney Broome (Ted de Corsia), sveřepý prokurátor Galloway (Carl Frank), soudce frašky (Erskine Sanford) či Bannisterova služka Bessie (Evelyn Ellis). FilmDáma ze Šanghaje, to je pobavení a výsměch Wellese, silně rezonuje ironií, karikaturou a parodií. Žánrové znevažování na úrovni.

Orson Welles je pro někoho téměř Bůh filmařského řemesla a pro někoho naopak satanáš, který neustále provokuje. Pro mě je hlavně vizionář a tvůrce se spoustou dobrých nápadů ve svých filmech. Ve mně jeho postava žádný rozpor nevyvolává, jeho film ale většinou ano. Vždy v nich najdu technicky výborné nápady, inovativní postupy a originální způsoby řešení. Nicméně filmy jako celek mají své rezervy a nejsou rozhodně dokonalé. Stejně to mám i s Dámou ze Šanghaje. Některé ze scén mě dokázaly uhranout, příběh místy napnout a hrátky s kamerou a obrazem občas byly výtečné. Bohužel film měl i některé nedostatky. Postavy, ač dobře obsazené i zahrané, byly někdy až moc bláznivé a někdy zase naivní. Sebelepší atmosféru rozbije hloupé jednání hlavního hrdiny. K tomu mi vadil ještě jeho neustálý vnitřní komentář, který víceméně popisuje to, co divák vidí. Především tohle a nefungující podivná mysteriózní atmosféra strhává film zpátky do průměru. A ještě poznámka na závěr, Rita Hayworthová je ve filmu takřka k nepoznání, vzala si to asi jako protiroli. Takže kvůli její typické roli krásky, se na film nemá cenu dívat. :-)

Podle mého dobrý scénář, který se ale nepovedl režisérsky zpracovat. Film kulhá, nemá atmosféru, resp. stále ji nabírá a vzápětí ztrácí. Je to škoda, protože kostra příběhu, jakož i řada scén a dialogů, jsou vybroušené. Ale ty klenoty se spojily nekvalitní šňůrou, na kterou se navíc navlékla i kopa balastu.

Wellesove kamerovo-strihove hratky (herecky ale ide len na pol plynu) a najma "sex fatale" Rita (sukezne plavky, vecerne roby, cigareta, nasvietenie - ach!) v inak banalnom pribehu o zrade, intrigach a nenaplnenej laske. Rozbehne sa to az v poslednych dvadsiatich minutach po zdrhnuti zo sudu a naslednej prenasledovacke (legendarna zrkadlova scena ma nijako neodstrelila). Zaber s odrazom Rity skakajucej do vody v dalekohlade, zaberom na svoju dobu revolucnym! 7/10