Falstaff (1965)

Falstaff je fiktívna postava, ktorá sa objavuje v troch shakespearovských hrách. Je to márnivý, tučný opilec, ktorý sa spolčuje so zlodejmi a podvodníkmi a tak sa mnohokrát aj chová. Na prvý pohľad komická postava však v sebe skrýva životnú múdrosť a hĺbku ľudskej duše. Snímok Orsona Wellesa dokázal vystihnúť tieto aspekty do dokonalosti. Divadelnosť tejto filmovej podoby je umne zastretá v pohyblivej kamere, ktorá eliminuje statické zábery a taktiež dynamický strih pri bojových scénach.

První třetina filmu mě nadchla právě skrze postavu Falstaffa, kterou korpulentníWellesztvářňuje dokonale. Byl to tak dobrý herec, že jeho přítomnost zvýrazňuje i filmy, které se mi ani jinak příliš nelíbily. Mnozí herci nedokážou postavám dát jakýkoliv výraz, tudíž se stávají zapoměníhodnými. Ale Welles snad byl schopen postavám vždy vtisknout lesk tím, jak se nesl a jak vyjadřoval své repliky. Protagonistou tohoto filmu je postava, která jako vedlejší vystupuje asi ve 3 Shakepearových hrách, které jsem nečetl. Zde ovšem balancuje mezi směšností a tragikou. Falstaff je totiž zbabělý rytíř, pijan a hospodský vychloubač, nikoli bojovník. Byl by jenom směšný či opovrženíhodný, kdyby z něj nesálala srdečnost a bujarý přístup k životu, díky nimž mě dokázal strhnout na svou stranu, ale narativně to není dost dobře vystavěné na to, aby mě zasáhlo to, jak se k němu jeho blízký v závěru zachová. Zpočátku s ním totiž blbne dědic trůny, který ho ale po navlečení koruny zapře, čímž starému muži zlomí srdce. V tu dobu jsem se už ale řádně nudil, tudíž jsem již nic s postavami neprožíval. Od druhé třetiny mě to ztrácelo čím dál tím více. V půlce filmu jebitevní scéna, která dokáže být kamerově docela dynamická a v jednotlivostech působivá, ale výstavbou je to jen taková směť chaotických výjevů bitvy. Z příběhového hlediska k ní došlo, neboť tam byly nějaké mocenské neshody, kterým však nebylo věnováno moc prostoru, takže pár dní po shlédnutí už vůbec nevím, což k ní došlo. Falstaff se jí sice účastnil, ale tady už šlo znát, že se mu příběh vzdaluje, ačkoliv on je jeho protagonistou. V poslední třetině se řeší nudné trápeníčko dědice trůnu, který chce být hoden koruny a dokázat skomírajícímu otci, že není jenom nějaký nezodpovědný požitkář. Proto taky svého bývalého druha v závěru zavrhne.Skoro to vypadá, že hlavní postavou měl být právě princ Hal anebo měl být Falstaffovi dát příběh, který ho udrží v popředí, když už si o něm mysleli, že je to tak zajímavá postava (což nespochybňuji). Skvělá umělecká díla se vyznačují i vyvážeností, která umožňuje imerzi. Jakmile z ní vypadnu, přestanu prožívat s postavami a začínám analyticky rozmýšlet nad tím, co tomu schází a co by mohlo být uděláno lépe. Akademici to nazývají kognitivním odcizení.

Shakespeare napsal mnoho pozoruhodných děl, ale Falstaff bude patřit k těm, které se mi až tak líbit nebudou. Co lze určitě ocenit je to, že si už tenkrát všímal velkých sociálních rozdílů a tady o nich píše naprosto jasně. Kontrast je vidět až moc a silně právě ve spojení budoucího panovníka a obyčejného opilce a povaleče. Dalším tématem je opuštění přítele, když dostanu povýšení. To je záležitost každé doby a tudíž je tento motiv maximálně nadčasový. Poprvé jsem si ale u díla W. S. říkal, že jde ve velkém hlavně o tlachání o holkách, alkoholu a nevázaném životě. Pak je scéna bitvy a odvrhnutí. To jsou ty nejzajímavější pasáže. William Shakespeare napsal lepší a slavnější hry.

Plnokrvný shakespearovský kus so všetkou pompou majstrovho jazyka a dramatického štýlu. Príbeh rozmarného bonvivána Falstaffa ako bodrého spoločníka princa Henryho má humorný aj tragický rozmer. Produkcia je vskutku výpravná takže napriek viditeľným šedinám tohto filmu nemožno hromadným bojovým scénam takmer nič vytknúť. Rovnako hradné či krčmové priestory, v ktorých sa dej odohráva, dávajú príbehu historickú autenticitu, ktorú herci výborne napĺňajú stvárnením svojich postáv. Orson Welles je v úlohe Falstaffa skvelý a jeho výkon je priam Werichovský.

Ťažko Shakespearovým divadelným hrám vyčítať, že dialógy sú ako z divadelnej hry. Len občas bola tá kadencia slov priveľká a nestíhal som súčasne titulky a obraz. K tomu trochu neprehľadný dej, ale záver to napravil. Za zmienku stojí aj zaujímavá kamera často so subjektívnym pohľadom zblízka, akoby sme boli súčasťou bitky alebo posteľnej scény. ––––Tenhle svět není hra s loutky a pro plácání pyskem. Dnes musí padat hlavy nebo trůny! –––– Bez kuchařky bych nebyl tlusťoch a bez děvky děvkař.