F jako falzifikát (1974)

F jako falzifikát, to je Wellesova ironie par excellence. Film původně vznikal jako dokument: materiál (o Elmyrovi, o němž předtím napsal knihu Clifford Irving) natočil François Reichenbach, Welles nato měl vše sestřihat. A právě tehdy vypukla Irvingova aféra, načež se vše dostalo do nového rozměru. To si Welles nemohl nechat ujít, opět ho to spojilo se jménem Hughes a s jeho počátky, navíc v tom jeho vlastním rukopisném stylu. Wellesova ironická koláž se věnuje umění (či lépe řečeno kulturním produktům), jeho principům, jeho průvodním aspektům. Snad méně postřehnutelně se zde rovněž říká, že obchodníci s uměním se aktivně a vědomě podílejí na prodeji padělků. To samozřejmě také povzbuzuje Wellesovu smělost, a tu pak vystrkuje svou koláž do větru, spojuje rozdělené, představy i přání s hrstí zpochybňovaného zdání skutečnosti. Pýcha založená na kopii, co je však potom samo umění? Welles důvtipně (tedy také sebe-prezentující) rozjíždí svá ironická "invektiva". Ať se tomu říká esej, pro mě je to koláž o iluzích skutečných i těch uměleckých, které jsou rovněž reflexí, byť by jen na vlastní imaginace. Což nijak nepopírá heideggerovské pojetí umění jako odhalení skrytosti bytí. Nápaditá porce ironie!

Co je pravda? Co je to vlastně film? Masterclass hry s realitou a iluzemi. Čekal jsem bůhvíproč spíš plíživé intelektuální cvičení. AleFje naopak totálně hravá, svižná a uhrančivá jízda, až jsem místy skoro nestíhal sledovat, co se vlastně děje. Střihově divočejší než leckterý současný thriller. Že to jsou sedmdesátky je neuvěřitelný, stejně jako hrdinového filmu - všichni ti svatí pábitelé a snílci. Taky úplně miluju, že je to celou dobu hrozná sranda s pohodovou atmosférou o padělcích a kouzelnictví a obraznosti, ale pak tam ve dvou třetinách najednou Orson Welles rozjede rant o tom, jak všichni do jednoho umřeme a veškeré umění rozloží čas. Ani u toho nemrkne. Frajer. Až budu velký, chci být jako on.„A fact of life: we're going to die. 'Be of good heart,' cry the dead artists out of the living past. 'Our songs will all be silenced, but what of it? Go on singing.' Maybe a man's name doesn't matter all that much.“

Bál jsem se šíleně chladného a přehnaně artového dokumentu, ale dostal jsem něco, co si mě plně získalo už v prvních minutách, dokázalo být sofistikované a vrstevnaté po celou dobu a i přes to experimentální podání to není nic zahleděného do sebe. Snad jen Orson Welles si tu přehnaně honí ego, ale je to snad to jediné, co mi vadí a ani mi to nevadí tolik, abych z toho měl pokažený zážitek. Ve výsledku je to opravdu dost chytrá esej o vnímání umění, jeho (ne)pravosti a toho, co vlastně umění je. Welles tu nastolí spoustu zajímavých otázek, přičemž si nejvíc budu pamatovat asi tu, jestli je větší umělec ten, kdo slavný obraz vytvořil, nebo ten, kdo ho dokázal mistrně okopírovat. Zajímavá zde je i kritika "expertů" a nastolení úvahy o zvláštnosti jejich existence, protože kdo přesně má být ten jediný, aby určoval, jaké umění je pro celý svět vhodné? Dá se vnímat jen subjektivně a každý vyřčený názor na něj je a vždy bude subjektivní. Objektivita skoro neexistuje a když už se podle ní posuzuje jakékoli umění, je objektivita jen chladný mustr, obírající umění o to, co z něj umění dělá. A má to toho v sobě ještě mnohem víc, až si říkám, že když si to někdy pustím znova, určitě mi to předá něco nového, co jsem teď při prvním sledování přehlédl. A pokud se tak stane, přehodnotím na plný počet. Btw dokument to vůbec není, ale to zařazení aspoň trochu chápu - ono se to totiž vymyká všem žánrům, smysl by dával jen experimentální, ale ten je málo obecný a z těch to tím pádem má nejblíž, byť hodně vzdáleně, k dokumentu. Silné 4*

"I didn't go to jail. I went to Hollywood."Originálne pojatý dokument zaradený medzi1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý je ale pre mňa skôr akousi zmätenou zmesou tváriacou sa sofistikovane. Nebavila ma tá téma, nebavili ma ani tí dvaja nudní panáci, okolo ktorých sa to celé točilo (falšovateľ a spisovateľ) a vyslovene ma otravovala tá neurotická kamera aj so strihom. Jedna z mála vecí, ktorá ma v tomto diela naozaj bavila, je pasáž týkajúca sa filmu a páčila sa mi ešte hudba od môjho obľúbeného skladateľa Michela Legranda."Do you think I should confess? To what? Committing masterpieces?"

Ve svém posledním dokončeném filmovém projektu předkládá legendární filmařský génius Orson Welles divákům mnohovrstevnatý esej. Ten z nejrůznějších úhlů pojednává o podvodu, šálení, klamu, manipulaci či mystifikaci, tedy o tématech, která jsou autorovi důvěrně blízká. Jedním z prvních Wellesových tvůrčích otisků v historii dvacátého století byla rozhlasová inscenace Války světů uskutečněná v roce 1938, kterou pojal jako falešné zpravodajství o probíhající invazi mimozemšťanů. Dnes legendární vysílání svého času vyvolalo mezi některými posluchači paniku a vedlo k zjitřeným debatám o roli a moci médií. V nadcházejících letech Welles hledal osobní realizaci u filmu, z čehož vzešel např. snímek Občan Kane (1941), dodnes považovaný za nejstěžejnější dílo kinematografie. Právě médium filmu představuje jeden z nejkomplexnějších nástrojů klamu a mystifikace, a tuto skutečnost F jako falzifikát reflektuje. Welles zde vystupuje jako průvodce snímkem, potažmo coby kouzelník a šarlatán roztáčející i sabotující stroje na fikci a před zraky diváků odhaluje řadu z „kouzel“, která hraný i dokumentární film běžně využívají k vyprávění či předávání informací. Jádro snímku tvoří materiál z jiného dokumentu o padělateli Elmyrovi de Horym, jenž údajně světovým galeriím prodal více než tisíc padělků, a Cliffordovi Irvingovi, který proslul coby autor falešné autobiografie magnáta Howarda Hughese. Pojednání o nich ale Welles permanentně narušuje za pomoci přímých vstupů své osoby, ale také nejrůznějšími formálními prostředky vlastními filmovému médiu, které využívá k relativizování výpovědí a zpřítomnění problematického vztahu pravdy a lži v bytostně klamavém médiu. F jako falzifikát představuje stylově revoluční dílo, které je lží, jež nám ukazuje pravdu – stejně jako veškeré umění. [psáno pro LFŠ 2015]