Cyklo (1995)

Pokiaľ ste videli v Spároch Manily, mohli by ste tušiť, do čoho idete. Samozrejme oba filmy majú svoje odchylky, pre Európana ale asi nie až tak zrejme viditeľné. Anh Hung Tran mal pred sebou látku, na ktorej si mohol vyskúšať všetky formulky gangsteriek a zavŕšiť dej napríklad prestrelkou v uliciach mesta. Lenže film v konvenčnom ponímaní negraduje, ale skôr sa začína postupom času viac ponárať do myslí a pocitov postáv a snaží sa ich vyjadriť najmä obrazom. Atmosféra tohto veľkomesta je prenesená na plátno tak, ako len bolo možné, vrátane záverečnej kamerovej "odbočky" do bohatej štvrte, i keď možno trochu lacnejšej. Spočiatku si myslíte, že príbeh má jedného hlavného hrdinu, potom začnete podrobnejšie vnímať aj chlapcovu sestru a nakoniec budete rovnako premýšľať aj o Básnikovi.

Normálně bych byl zaujat postupným přechodem od počátečního realismu k čím dál větší subjektivitě až psychedelii v závěru, tím, jak vizuálně přeplněné záběry reflektují přelidněnost města a jak ze začátku obtížně vstřebatelné dlouhé bezdějové scény (prvních deset minut je nekonečných) pomalu získávají obsah a dynamiku, potěšen básničkami a emocionálně silnou exotickou muzikou i třeba krásně barevnými a členitými ruchovými plochami, zkrátka po prvotních rozpacích (daných mj. tím, že jsem byl kvůli všude omílanému přirovnávání keZlodějům kolpřednaladěný na úplně jiný film) bych se měl nechat tím vším unést a vysolit poctivé čtyři hvězdičky, jenže on se mě – přes momenty silného uchvácení – celek zas tak nedotkl, estétství bylo nakonec malinko přes čáru (vč. mého nepříliš oblíbeného estetizovaného násilí) a sdělení nakonec přece jen pomálu. Ale docela mám chuť se k tomu ještě někdy vrátit, nechat se víc vcucnout atmosférou a nečíhat pořád na sociální poselství, pustit si víc do hlavy slova básniček a písniček a míň řešit děj, dost možná bych pakRikšudocenil líp.

S týmto turistickým sprievodcom z roku 1995 by som sa do Vietnamu nevybral. Nerobí mu totiž dobré meno. Bál by som sa nielen v úzkych uličkách, ale aj na námestiach, lebo nikdy neviete, kam až siaha moc gangov. Mafia ponúkne dvom súrodencom kvôli splateniu dlhu profesie náročné na psychiku, pri ktorých musia neustále meniť svoju morálku a kúsok po kúsku obetovať svoje svedomie. Kam až je človek schopný zájsť? Kde má svoj limit?Anh Hung Trannemoralizuje, len pozoruje a necháva diváka vychutnávať si všetky jeho obsahové aj vizuálne skvosty. Tranovi sa podarilo dať do filmu mnoho, no chýbali mi tam bežné rodinné scény súrodencov, z ktorých by sa dalo ťažiť napätie a čierny humor, ktoré by boli už len čerešničkou na torte. Vo filme vychádzajú tiché scény bez hudby rovnako ako scény s hudbou.Creepod Radiohead pôsobí rovnako ako songy vTrainspottingualeboDrive. Vo filme sa striedajú krásna lyrika, surová brutalita aj poetika násilia, aby efektívnejšie zobrazili pád do čierno-čiernej priepasti ničoty. Ak si hovoríte, že máte chuť na lyrický film z Vietnamu s paralelami, autentickým násilím a neustálym zaťažovaním psychiky postáv, toto je ten pravý.

Pokud jdete do filmu s očekáváním přímé, dějově jasné kriminálky nebo dojemné sociální pohádky, tak se vám to zcela určitě líbit nebude. Cyclo je film velmi pomalý, ve kterém se moc nemluví a i z toho mála jsou polovina verše, na bezútěšné osudy svých postav pohlíží s nezúčastněným odstupem, je nacpaný metaforami v takové míře, že jsem si musela spoustu věcí domýšlet a jehož celkovou atmosféru tvoří vedle nenápadné hudby, především všudypřítomný hluk ulice a přilehlé špinavé městské brlohy. Ale je také obrazově nádherný, bída a brutalita se tu snoubí s lyrikou a na konci jsem zjistila, že mě i přes ten odosobněný přístup zasáhl bolestněji, než bych si pomyslela. Stejně tak pocit, že jsem právě zhlédla něco výjimečného.Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Z odstupu doby, kdy filmografie Trana Anh Hung čítá již pět titulů, se jeho druhý snímek ukazuje v novém kontextu. Pokud můžeme z doposud vzniklých titulů vyvodit nějaké zobecnění, pak že Tranh pravidelně střídá až eskapistické okouzlující intimní portréty každodenního života a emocionálních výkyvů obyčejných postav s ponurými a destruktivními reflexemi soudobé společnosti a jejích temných stránek. Přírodními motivy a každodenními rituály protkaná "Vůně zelené papáje" tak souzní s "Na vertikále léta" a principielně i s "Norským dřevem", zatímco urbánní špína, existenční i existenciální marasmus "Rikši" nachází svou mocninu v postkoloniálním eposu "Přicházím s deštěm". V "Rikšovi" Tran předkládá obraz organizovaného zločinu v dobovém Ho Či Minově městě (Saigon), při čemž se zaměřuje na to, jak v daném prostředí berou za své osobnost a emoce jednotlivce. Základem vyprávění jsou dvojice, které se vzájemně doplňují jako dvě strany jedné mince. Hlavní hrdina, mladý rikša, jenž je proti své vůli vtažený do světa kriminality, de facto zosobňuje minulost citově sklíčeného mafiána ztvárněného Tonym Leungem, jenž zase značí hrozbu, kam až by mohlo působení na hraně zákona hrdinu dovést. Podobně hrdinova křehká a nevinná sestra má svůj protipól v šéfce gangu. Tran jakoby mimoděk naznačuje, že základem kariéry v organizovaném zločinu je oproštění se od emocí, ale že současně lidé ze své podstaty toho nejsou schopni. Počínaje šéfkou upínající se ke svému synovi přes likvidátora zpívajícího svým obětem ukolébavky po citlivého básníka delegovaného do role nelítostného pasáka a gaunera, všichni v sobě mají emoce, které ale v jejich prostředí představují slabost, jež jim může být osudná. Film se pak stává metaforickým i přímým svárem o duši hlavního hrdiny, který tomuto prostředí střídavě propadá i odolává. To vše Tran podává ve vizuálně strhujícím zpracování, které ale nesklouzává k prázdné manýře. Plovoucí kamera např. jakoby mimoděk od násilí či kriminálních praktik zahlédne tu z okna či přes hranu střechy, aby ukázala, že vše zobrazované se děje nikoli v nějakém fikčním světě, ale doslova hned vedle rušných ulic a každodenního života.