Canoa (1975)

Canoa svým vypočítavým dávkováním informací a prací se zvukem dopadá na diváka s nezvyklou naléhavostí a emočním vcítěním. Nelineární narace využívá vlastní uspořádání událostí, které ukazuje jejich dvojznačnost nebo je i komentuje (například zastavení děje a skok k rozhovoru k jednomu s aktérů, který se snaží podat vlastní náhled na věc – a prokazatelně lže). Snímek začíná strohým a věcným telefonátem o lynčování pětice mužů v malé vesnici a pokračuje v seznámení s okolnostmi, které činu předcházely, paradokumentárními záběry s komentářem a anketou. Nastolená objektivita se ale rozpadá, když jeden z respondentů převezme roli vypravěče, bezohledně vstupuje do děje a svými sarkastickými komentáři se obrací přímo na diváka. Zbylé dvě třetiny už pokračují ve stylu hraného filmu, ale občas se některá postava (až prosebně) zahledí do kamery a nebo k ní utrousí poznámku. To při sledování filmu vyvolává pocit participace na události, kterou ale nelze nijak ovlivnit, a v divákovi tak zanechává směs zodpovědnosti a bezmoci. ___ V celém snímku se prakticky nenajde hluché místo (míněno doslova). Pokud zrovna neprobíhá dialog, tak se ozývá hlas z rádia nebo tlampačů, objektivní či subjektivní vypravěč komentuje dění, někdo vypráví příběh nebo řeční … a občas jen hraje hudba nebo vyzvánějí kostelní zvony. Postupně do nezaujatého komentáře přibívají další zdroje informací a kakofonie zvuků nakonec přerůstá do křiku rozlíceného davu, neschopného odlišit burcující lži od jednoduchých faktů (nebo alespoň vyslechnout vysvětlení protistrany). Cazalsovi se zmíněnou manipulací se zvuky povedlo dosáhnout autentického a přitom výrazně subjektivního prožitku pravděpodobných událostí ve vesničce San Miguel Canoa.(18.01.2013)

Cazals nejprve vytvoří dojem maximálního dokumentárního objektivismu (statická kamera, pohledy do ní, informativní titulky), aby se naší důvěře, že sledujeme skutečnost, následně vysmál. Ve scénách se studenty zcela nestranně užívá záběru/proti-záběru a častěji zabírá tváře v detailu. Občas jaksi mimoděk nechá přímého aktéra dění vystoupit z role a stát se svědkem (komentátorem) toho, k čemu dochází. Skoro nepostřehnutelně tak upozorňuje, jak snadné je uvěřit jedné či druhé straně konfliktu, podlehnout klamu. Přiznaná filmovost je v ostrém kontrastu s nepřikrášleným násilím, které bývá v latinskoamerických filmech obecně velmi zneklidňující, zde dvojnásob pro jeho bezdůvodnost. Co se navenek tváří jako svědomitá rekonstrukce jisté události, je ve skutečnosti chytrým způsobem, jak nás v jeden moment přimět k silnému emocionálnímu zaangažování a zároveň upozornit, proč bychom s emocemi měli zacházet opatrněji. 85%(24.05.2011)

ČT uvedla jako Štvanice v San Miguel Canoa(12.08.2015)

Zlatý Medvěd - výběr(22.05.2006)