Dlouhé loučení (1973)

Dlouhé loučení se táhne až do dlouhého konce a koho netrkne český název knižní předlohy, nezjistí s kým se před ním rozloučme. Ze čtyřicátých do sedmdesátých let odsunutý Phil Marlowe se přes pár falešných stop, jeden nesouvisející případ, překážející policii, šest sedm nahých sousedek, s kočkou, ale bez femmes fatales, dobere zadaného cíle najít manžela paní Lennoxové. Aby ne, je to Marlowe. Ale ten napsaný to dělá jinak.

Na tenhle kousek jsem narazil náhodou při přemítání nad programem pro milovníky detektivek, kteří ošlehaní pásovými produkty ČT, hledali něco starého a poctivého. Líbila se mi rozvážnost scén i vykreslení jednotlivých postav. Děj sice nebyl nějak extra uspokojivý - zvraty v druhé polovině jsem příliš nepochopil. To úplný závěr mě mile překvapil, i když někoho, kdo zná dobře předlohu, toto vyvrcholení pořádně naštvalo. Nakonec to byl tedy přinejmenším zajímavý žánrový kousek, i když sám o sobě si asi přílišné doporučení nezaslouží.

Silný inspirační zdroj pro filmy PTA a je to hodně znát. Ta vychillená, drogami ovoněná kalifornská atmosféra 70. let se silně propisuje do jeho historek z Valley. Elliot Gould zde podává nejvíc feel good (dosud viděnou) verzi Marlowa a celkově to má skvělý “I don't give a gaf” vibe. Arnieho scéna je už jenom taková třešnička.

Je to chandlerovka marloweovka, no s predtým videnými sfilmovanými dielami má ohľadom postavy Marlowea spoločné len to, že predstaviteľ ťahá jednu cigu za druhou. Žiadny drsný štýl, skôr flegma štýl, kde sa celý čas ťaháme za hockým, riešime ťuťmáka Rogera v podaní prďácky dobrého Haydena. A nakoniec sa celá záhada rozlúskne v posledných 10 minútach a všetko predtým videné obráti naruby. Ten film je dosť osobitý a mne rozvláčnosť nesadla, avšak mám slabosť pre 70s štýl i nádych doby, ktorej sa mi dostalo. To je zachytené parádne. Ináč je to dielko čo čoskoro vyfučí z hlavy. Takže hodnotím za 3*. A dúfam, že Elliott Gould by nenamietal a dodal svojské "Yes, it´s OK with me."

Dlouze jsem se krom názvu také rozpomínal, proč jsem detektivní dílko od Altmana chtěl tak vidět. Během ležérního a vtipně sarkastického očka Marloweho jsem zjišťoval, že krom toho, že se pomalu blíží k vyšetření podivné smrti kamaráda a jeho ženy, se taktéž blíží mílovými kroky k rakovině plic. Technicky mě to moc nezaujalo, občas podivný střih a udondané záběry na předpřipravené herce postávající a debatující a kolem nich kamera přejíždějící doprava a pak doleva, maličký švenk a zase doprava a doleva. Stále marně vzpomínám, že by kvůli hudbě pana Williamse? To ne, hudba se krom titulní písně a občas zakouřeného noir- saxofonu neobjevuje téměř nikde a pak to přijde. Hádám hodina dvacátá sedmá minuta. Do místnosti spolu se šéfem mafiánu vstupuje hranatý muž s úchylným knírkem a o dvě čísla menším červeným polotrikem. Pomalu mi to všechno dochází, protože přichází nejhorší a nejkomičtější scénka s tří minutovou propagací tehdejší hvězdy kulturistiky a začínající herecké hvězdy samotného Arnolda z rakous. Nechtěl sem se patlat ve scénáři, ale tohle bylo evidentně napsané na tělo napumpčeného borce, který při rozkazu šéfa svléknout se odhalí i vtipné žluté slipky a s hřmotnou paží dřevěně pohrozí nebohému detektivovi, aby učinil taktéž. Dozíral jsem to a odškrtl si další ´´Arnoldův´´ film v seznamu, který už nepotřebuji vidět, díky pane Altmane. :) 50%