Babička Gógó (2010)

Pre mňa je Mama Gogo filmom o kríze (pred)stredného veku. Režisér niekedy pred 40kou rieši problémy ako chorá mama, neúspešný film, vďaka ktorému má veľké dlhy, zlý vzťah jeho manželky so svokrou, ako zoberie manželka decko do školy, keď mu odtiahli auto a tak stále dokola. Film sa ale tvári, že je najmä o starobe a polemikou o kinematografii. Vlastne je tým všetkým. Čierny humor strieda melanchólia, sentiment a niekoľko dramatickejších momentov. Film ale vďaka všetkému spomenutému mohol a mal mať silnejší emocionálny dopad. Po Fridricksonnovej prednáške na VŠMU mi je jasné, že film má autobiografické črty, respektíve prostredníctvom režiséra predkladá vlastné názory. Len tu nesfilmoval bohužiaľ svoje mnohé vtipné historky s kamarátmi v alkoholickom rauši.

Alzheimerova choroba. Strašák, který obchází mysl nejednoho stárnoucího člověka. Musí být strašné, když se dozvíte diagnózu, když si uvědomíte, že ze dne na den postupně zapomenete na všechno, co jste měli rádi, na všechny, které jste milovali, zapomenete sám na sebe, na svou vlastní osobnost, a stanete se lidskou troskou bez duše. Můžete to vzdát a jen čekat. Anebo můžete být sympatickou elegantní dámou a pokusit se tomu zatracenému Němci vzdorovat po svém. Dokud to jen trochu půjde. I za cenu toho, že málem uhoříte. Nebo že vytopíte sousedy. Nebo že umrznete. Rozhodně nebudete poslouchat dobře míněné rady svých dětí a nepříliš oblíbené snaše konečně povíte, co si o ní opravdu myslíte. Ne, Mamma Gógó rozhodně není žádná komedie, ale předkládá nám možnost, jak vážné téma pojmout s laskavým nadhledem. A vyznívá velmi smířlivě a pozitivně.(Challenge Tour - duben 2015)

Souhlasim s ostatnimi, ze film si vzal za namet moc temat. Na druhou stranu, proc by neuspesny a tim padem i zadluzeny reziser (profesi mozno zamenit za jakoukoliv jinou) nemohl mit, v dobe ekonomicke krize, ktera se na Islandu vyrazne podepsala, nemocnou matku s alzheimerovou nemoci? Misty dost trefny film, ktery dokaze zaujmout, dojat i pobavit (dechova zkouska). Z hercu predevsim zaujme K. Kjeld v hlavni roli. Na severskou tvorbu jen prumerne drama, v celosvetovem meritku se jedna o slusnou podivanou.

Dlouho jsem z filmu necítil takovou depku, jako právě z tohodle kousku. Film jako takový úplně dopodrobna nepromítá Island a jejich zvláštní náturu. Spíše se zaměřuje na pocity ze situací, ke kterým se jednou dostane většina z nás. Proto se filmem prolíná tak neskutečná deprese. Každopádně ale musím uznat, že režisér to natočil hezky. Trošku se tady vypovídal z jednoho, pro něj určitě, dost těžkého období a zároveň nezapomněl ani na ty, co na islandský film koukají, aby si užili tu krásnou krajinu a ty neuvěřitelně osobité postavičky v ní. Babička Gogo je těžký film, rozhodně bych ho nedoporučoval všem. Ale v závěru určitě nezklame a dopoví své zodpovězené otázky, což je sympatické. Život totiž pluje rozbouřeným mořem neustále. Jednou je na vlně, jindy pod vlnou. Pokaždé se ale musí oklepat a jít dalším vlnám čelem.

I zde byla nejlepší herečkou zvolena příroda Islandu. Hlavní mužská role byla špatně obsazená, naštěstí se místy dařilo hrát babičce gogo. Scéna, ve které se snaží sama sebe spláchnout do WC a tváří se při tom výrazně zarputile je oprávněně na plakátu tohoto filmu. Ke konci se podařilo vyklenout vcelku pěkné milostné mini road movie. Nejsilnějším motivem je absoulutní finanční diletantismus hlavního hrdiny a geniální telefonické vsuvky finančních poradců, to má z hlediska humoru nejvyšší akcelerační náboj.