Atlantida (2019)

Film, který ukazuje, co je to PTSD a zničená krví nasáklá země jako by odrážela duši hlavního hrdiny. Silné emotivní dílo, se kterým bylo zajímavé se seznámit. Někomu to muže přijít monotonní a prazdným a od toho nudným, ale přesně tahle nalada je u člověka trpícího PTSD a dej není to, co je třeba od tohoto díla očekavat.

Film, který vypráví především náladou a obrazy. Tarkovskij to sice není, ale i tak film vyžaduje vnímavého diváka, který je naladěný na pomalé tempo, ponurou atmosféru a z explicitního hlediska téměř nepostřehnutelný děj. Poválečná love story z válkou zdevastované oblasti, ve které člověka už nic dobrého nečeká. Atlantis je působivý film i z toho důvodu, že se vize a obavy filmařů do určité míry právě naplňují. Film byl takřka celý natočen v roce 2018 v Mariupolu, v oblasti oceláren Azovstal, které v těchto dnech čelí masivní ruské ofenzivě.

Do posledního detailu propracovaná filmařina, smutný příběh válečného veterána protloukajícího se zničenou krajinou, který neumí odejít, protože již neumí normálně žít. Převážně statická kamera se stává značně dynamickou při pomalých zoomech. Především sekvence příjezdu auta s označením 200 až po otevření zadních dveří je nasnímána naprosto fantasticky. Překonává úvodní scénu, v níž kamera odmítá připustit jinou variantu, než že byl pohřben živý člověk. Atlantida naoko ukazuje poválečné rány v krajině, ale ve skutečnosti se soustředí především na rány v duších lidí, lidí kteří doma opustili piano, vzali pušku a šli do války.

Aneb láska prochází termokamerou...... Ukrajinský snímek'Atlantis'od režiséraValentyna Vasjanovyčemůže působit jako minimalistická sbírka zdánlivě nesouvisejících statických záběrů – ač nepopiratelně vizuálně úchvatných. Jde však o velice sofistikovanou dystopickou alegorii, která se pokouší na pozadí poválečného marasmu vyobrazit vzplanutí té nejvzácnější lidské emoce – lásky. Skutečně dokonalá filmová definice abstraktního dramatu.

Film s poměrně zřetelnou myšlenkou, která prosakuje i do vizuální koncepce snímku. Obrazy jsou nakonec to, co vám z filmu v paměti nejspíše zůstane. To vše snesitelné na max 70 minutách, 106 tomut filmu opravdu nesluší a patnáctiminutový záběr na přerovnávání kostiček by mi býval stačil jednou. Filmům, které naprosto rezignují na jakoukoli diváckou stravitelnost, nemůžu dát z principu víc jak 3 hvězdy.