Delikatesy (1991)

Návrat k Delikatesám po tolika letech od prvního shlédnutí v časech jinošských nemohl přinést víc než zklamání. Uměřenost by bývala zesílila vše, co chtěli tvůrci vyjádřit. Takto geniální absurdní kompozice praská pod nápory hypertrofované obraznosti, drastický jinotajný příběh se překlápí v klauniádu a démokritovská sbírka historických aluzí se mísí s knihovničkou rodokapsů. Při tom všem potýkání se ještě obydlí přetahuje s obyvateli a konkurují si i živly. Celá ta zběsilost a nekompromisnost mě před bezmála třiceti lety fascinovala. Dnes jen unavuje – právě tak jako starší krátkometrážní předznamenání tohoto snímku v temné lekci z klaustrofobie Le Bunker de la derniere rafale.

Zvláštny film, niečo na spôsob Tima Burtona. Ani nudné ani zaujímavé, atmosféra pútavá a kamera špecifická. Dej zvláštny a postavy istým spôsobom výnimočné. Veľké plus pre kasting, lebo voľba hercov pre každú postavu bola skvelá. Nie každému sa môže ten film páčiť, dokonca aj u mňa veľmi nezaposobil, no ako umelecké diele veľmi dobre spracované.

13.05.22: Taková francouzská variace na postapo. Film Delikatesy jsou o roztodivném panoptiku lidí (a bytostí), kuriózních nápadech a vizuální estetice - přesně ve stylu francouzského "divňáctví" a "bizárku". A to je důvod, proč se mi francouzská kinematografie líbí (a zároveň mě i do určité míry odpuzuje). Zkrátka vytříbená kombinace.

Čiernym humorom cítiť Améliu z Monmartru , retro konca druhej svetovej vojny, keď jedla nebolo a keď bolo tak len na prídel , žilo sa v zbytkoch domov , mnohí ľudia sa skrývali ,  aj tak by som mohla zaradiť obdobie v akom sa dej filmu odohráva , jednotlivé osudy sú vyhrotené na špičke noža .... pardon sekáčika na mäso ,ktorý občas končil zaseknutý inde než mal  ...keď že ani tej bravčoviny nebolo!

Tento film se s Amelií vůbec nedá srovnat. Používá sice podobné velmi silné stylistické prvky (široká ohniska, časté detaily, stylizované barvy a prostředí, práce s ruchy, piktorialistické svícení...), nicméně příběh a atmosféra je úplně o něčem jiném. Amélie byla tak průlomová právě díky svému laskavému stylu vyprávění. Ač se také odehrává v podivném světě, plném podivných lidí, tak působí mile a divák se s postavami brzy ztotožní. Delikatesy jsou v tomto úplný opak: drastické, nechutné, nepříjemně ujeté, spousta postav tam je jen do počtu a celkové hororové dění vůbec nedává smysl. Je to taková směska nápadů zabalená ve zvráceném podání. Už se nedivím, že do pokračování sledování jsem se musela nutit. Hvězdičku dávám přeci jen za tu stylizaci a scénu s čajovým dýchánkem u slepé Julie.