Zpráva o záchraně mrtvého (2021)

Mé první setkání s filmografií Václava Kadrnky, určitě však ne poslední! Co těch 48 % (k půlce listopadu 2023)? Že bych se - chci-li fakticky někoho nalákat na "Zprávu o záchraně mrtvého", tedy nemá-li být tato recenze pouze dalším rétorickým cvičením - měl snažit být co nejvýmluvnější, pět na film jeden chvalozpěv za druhým, obviňovat oponenty (a že se vás tu sešlo!) Kadrnkova posledního celovečerního filmu z necitlivosti a neporozumění; že teprve pak dáte filmu šanci? Upřímně, necítím tu potřebu, seznal jsem, že tento film (ostatně ani žádný jiný) mou obhajobu nepotřebuje, mluví totiž sám za sebe (ostatně jako každý další film), a tak se - pokud se obhájí - obhájí sám ze sebe; tento se dle mého skromného soudu obhajuje již svou naprostou unikátností co se české produkce týče - skutečně neznám českého filmaře, který by se stylem byť jen náznakem blížil Václavu Kadrnkovi; tento předpoklad platí, pokud si stejně jako já vážíte solitérů a outsiderů. Jelikož - jak píšu výše - necítím potřebu tento snímek hájit, omezím se na dvě poznámky. a) "Zpráva o záchraně mrtvého" - inspirována režisérovou vlastní zkušeností, kómatem jeho otce - je už touto inspirací výsostně intimním filmem, filmem obnažujícím a ohmatávajícím obvykle tabuizovanou životní zkušenost, otevírající divákům prostor, kam si obyčejně nikoho nezveme. Proto budu mít tento film spojen s prožitkem "nepatřična", filmu se opakováním situací a blízkosti kamery daří prolomit čtvrtou stěnu, vtáhnout diváka k pacientově loži, kde si tento nutně musí položit otázku, jestli tu má právo být, co je to za zvláštní výsadu, co si z tohoto neopakovatelného setkání odnést? b) Co třeba: 1) Připuštění možnosti, že existuje (autonomní) nesmrtelná duše? Hypotéza, tak vzdálená myšlení moderního člověka, že už se ji tento možná bojí ve veřejném prostoru i vyslovit, aby jeho názor nebyl označen za "předpotopní", "nevědecky", "zastaralý". Zde se tato hypotéza, a to nemůže zůstat nepovšimnuto, vrací v plné síle! Na čem jiném než na víře v "dvousložkovost" člověka by mohlo stát Manželčino a Synovo (surové?) naléhání, aby se Otec vrátil, aby překonal nemohoucnost těla, než na tom, že člověk se vposledku skládá z (svobodně se rozhodující) duše oživující tělo? Nebo: 2) Připuštění možnosti, že dospět znamená uvědomit si smrtelnost rodičů, připustit, že dospět by mohlo znamenat (fantazmaticky) neoddalovat nevyhnutelnou Otcovu smrt (a skrze ni i smrt vlastní). Abychom si rozuměli, není nutné, aby si divák v závěru osvojil víru v nesmrtelnost (a)nebo poznal, že dospět znamená především uvědomit si smrtelnost, skutečné umění tu není od toho, aby nás o něčem přesvědčovalo. Za mě spíš funguje jako laboratoř myšlenek, rozvíjení určitých životních koncepcí a mezních zkušeností (za pomoci osobitého ztvárnění), což se tady děje, proto je tento film dle mého skutečným uměním. 80% [dafilms]

Je to zvláštní film. Jeho děj je nesmírně jednoduchý, ale zároveň je v něm určitě spousta symbolismu, který jsem nepochytil. Přijde mi, že film diváka vyloženě prosí na kolenou, aby ho analyzoval, a i když musím uznat, že analyzovat tento film by určitě šlo, tak v tom nevidím žádný účel, právě proto, že je děj tak jednoduchý. Prezentace byla velmi zajímavá, nevím přesně v jakém měřítku je film natočený, ale rozhodně je menší než 4:3 a musím uznat, že se mi tento styl natáčení velmi líbil, i když si dokážu vybavit pár záběrů, které se mi moc nelíbily. Herecké výkony byly velmi dřevěné, chvílemi to vypadalo, že herce zamněnili roboti. Možná na tento film změním názor po opakovaném shlédnutí, ale prozatím je můj názor spíše neutrální.5/10

Typický artový film v duchu minimalismu - téměř žádný děj, dlouhé obrazové sekvence, minimum slov, opakující se monology a nenápadná psychologická proměna protagonistů, kteří se postupně smiřují s danou situací. Vše rámuje skvělá minimalistická hudba a neobvyklý formát obrazu, který má nejspíš evokovat jakousi výlučnost snímku a jeho meditativnost. Tohle je jen pro "fajnšmekry", kterým nestačí klasické filmové příběhy.

Snobská nuda.1)  Relativně vysoké hodnocení v tak výrazném rozporu s mou vlastní zkušeností z filmu mě přimělo, abych pečlivě pročetl všech 38 komentářů a zamyslel se nad sebou. Jak asi tušíte, bylo to marné._____ 2)  Jedna věc je osobní prožitek a druhá, úplně jiná, je schopnost zprostředkovat ho divákovi. K čemu osobní zkušenost, když ji spoluscenárista a režisér 48letý Václav Kadrnka neumí předat dál?_____ 3)  Taky mi docela vadilo, že mi stačilo prvních pět minut, abych odhadl, co se bude dít až do konce._____ 4)  Na film mě (asi nejenom mě) nalákal Vojtěch Dyk, který tu ovšem nic nepředvedl, no ani nemohl._____ 5)  Komentátoři filmfanouch**** a honajz2**** mi zasvěceně přiblížili kvality snímku. Beru vše na vědomí, ale nic to nezměnilo na skutečnosti, že se mi film nelíbil._____ 6)  Václav Kadrnka natočil zatím tři filmy, všechny jsem vzhledem k zajímavým námětům viděl a všem jsem rukou štědrou nadělil po jedné hvězdičce. Asi si nejsme souzeni, pane Kadrnko.

Úzký formát mi nevadil, po chvíli jsem si na něj zvykl. Pár scén bylo i pěkně zrežírovaných. Ale pak zase přišly chvíle, kdy jsem cítil, že ono „probuď se“ obou hlavních postav míří na mne, protože u toho skoro usínám. Celkově mi to připadalo jako experiment s tím, co ještě divák vydrží, když se film vyprázdní až na samotnou podstatu. Žádný děj, žádné postavy, žádné emoce, prázdný výtah... Děkuji, nic pro mne.