Živí a mrtví (1964)

Dvoudílná válečná freska z doby napadení Sovětského svazu se jako obvykle točí kolem ohromného vlastenectví a velké věrnosti straně. Příběh komunisty Ivana Petroviče Sincova je prezentován takřka bez nadsázky a překvapivě i vcelku věrně. Bojovat za Sovětský svaz je otázka cti, ale pokud dotyčný ztratí stranickou legitimaci, náhle se i z něho stane nepřítel bez ohledu na jeho dosavadní zásluhy. A to se stane Sincovi, jenž na základě tohoto faktu okamžitě okusí sovětskou moc. Černobílý snímek tradičně daleko více vyznívá na autentičnosti, ale nic naplat, absence honosných válečných scén, jakými jsou sovětské válečné snímky proslulé, vytváří naprosto nudnou záležitost. Něco málo se tu sice objeví, ale to spíše aby se neřeklo. Tento filmový počin je tedy především konverzačním dílem, kde bohužel převládá mnoho hluchých a velice unavujících scén. Myšlenku to sice má, ale velmi ostré střihačské nůžky by si to jistojistě zasloužilo. A tak to může sloužit leda tak jako doplněk sovětské tvorby o 2. světové válce a nic víc.

V ruské filmové produkci sovětské éry lze nalézt poměrně dost zdařilejších děl. Časté citace z literární Simonovovy předlohy děj výrazně retardují, spíše zeslabují než zesilují hrané části a zdá se mi rovněž, že také v těchto úsecích je dost scén a výstupů, které bylo možno buď přepsat, nebo raději vůbec do filmu nevkládat. Spíše než film připomínají NAZÍ divadelní inscenaci. Ale ani o ní nelze říci, že byla špičková. A tak jediné, co upoutává a relativně přesvědčuje, je tehdy ještě krátká doba, která od války uplynula a skutečnost, že výkony všech protagonistů jsou touto životní zkušeností viitelně prostoupeny. Za zmínku stojí i to, že ve filmu vystupují dvě budoucí hvězdy ruské kinematografie druhé poloviny minulého století - Oleg Tabakov a zejména Michail Uljanov.

Jeden ze zásadních sovětských válečných filmů 60. let, u kterého je velmi důležitá doba jeho vzniku. Psal se rok 1964 a vrcholila doba chruščovovského tání. Jen několik let předtím a krátce po dokončení filmu by už podobný snímek nebylo možné natočit. Ve filmu je zobrazen počáteční půlrok Velké vlastenecké války, období těžkých ústupových bojů a velké deziluze. Na druhou stranu se ani tady tvůrci neodvážili ani zdaleka napsat pravdu o této válce a snímek zůstává v mnoha ohledech poplatný oficiální linii. Příznačné je, že mnohé se sice ve filmu naznačuje, ale ani v nejvypjatějších momentech a nejintimnějších výpovědích jednotlivých postav se věci a události nenazývají pravými jmény. Vysoký vojenský velitel, který přežil čistky v důstojnickém sboru, jen velmi mlhavě líčí, že ztratil určitou dobu svého života, a paranoia doby je vykreslena jen řadou náznaků. Skutečnost byla neporovnatelně horší. Filmaři pracovali s omezeným rozpočtem a tohle válečné drama není zdaleka tak výpravné, jako např. Ozerovovy válečné velkofilmy. Skutečná bitva se ve snímku objeví vlastně jen jednou a je natočená značně schématicky. Většinu času táhnou film kupředu dialogy, v nejednom případě patetické a silně poznamenané ideologickými frázemi. Vojáci obklíčené jednotky, kteří se řadu dní bez odpočinku probíjejí zpátky ke frontě, potkají velitele a rozzáří se jako sluníčko po dešti. Někteří velitelé či vojáci do kamery zvučným hlasem provolávají hesla jako na přehlídce. Propagandistický charakter filmu, tak příznačný pro sovětskou filmovou tvorbu, se přes některé pozitivní změny jednoduše nedá přehlédnout. Celkový dojem: 45 %.

Černobílý válečný dvoudílný film ze Sovětské země tehdá možná měl co nabídnout, ale s Americkou oldskůlovou produkcí se to hodně těžko srovná. Nemůžu si pomoct, ale ta černobílá mě hrozně uspává. Není to zas tak špatné, to všecko. Jen je to hrozně dlouhé, hrozně dlouho se tahající za ničím. Ta léta jsou na to znát, ale fakt je, že v této době i v Americe vznikalo plno válečných filmů, úspěšných válečných filmů, které na to měli ale jinou techniku, jiné stroje. Rusové prostě ostrouhali. Tyhle jejich filmy jsou naprosto o ničem.

Zajímavý kousek...Spíše než boji se věnuji typicky s ruským patosem vzletným řečem...