Žena na Měsíci (1929)

Další němá filmová lahůdka uvedená na Film Europe+. Vypadá to, že zařadím Fritze Langa mezi mé oblíbené režiséry. Je zajímavé, že některé údaje uvádí Lang už tehdy poměrně přesně. V části věnované pobytu na Měsíci se ale sekl totálně, jak dnes už víme. Ne, na Měsíci opravdu není gravitace "jedna ku jedné" se Zemí, nedá se tam dýchat a není tam zlato. Ale na tohle vše se přišlo až nějakých 40 let po natočení filmu, takže to nemůžeme mít za zlé. Přesto filmové zpracování opravdu lahůdka.

Tímto filmem se mi jen potvrdilo to, že Langovy filmy moc nemusím (až na Metropolis a M). Přijdou mi zbytečně natažené a nudné. Film jsem sice sledoval, i když mě moc nebavil, a jen jsem čekal na chvíli, kdy konečně vzlétnou na Měsíc. Už jsem si chvílemi myslel, že se toho ani nedočkám, ale jak je u Langových filmů zvykem, musíte si počkat.
Když pak nějakým čirým zázrakem vzlétnou, ani jsem pořádně nepochytil, jak se k tomu vůbec dostali. Poté začíná vesmírné dobrodružství, které je spíš zajímavé po vizuální stránce. Od filmu jsem ale čekal něco jiného – víc zajímavější a dobrodružnější.

Nikoli technologicky, ale technicky zastaralé už v době svého vzniku. Od začátku 20. let se kreativně  experimentovalo s bezslovnou formou vyprávění skrze Kammerspielfilm, aby v roce 1929 natočil Lang němý film, ve kterém se takřka pořád tlachá. Přísahám bohu, že tam je čtyřicetiminutová scéna, kde se jenom hádá několik postav v kanceláři a nejdramatičtější moment je ve chvíli, kdy si jedna z nich z rozrušení převáže motýlka. Samotná vize cestování do vesmíru v apartních pulóvrech a kravatách, kde proviant v raketě obstarává minibar a voda na měsící se hledá proutkařením je ve své naivitě roztomilá, ale bohužel je to typicky Langovsky rozteklý do nekonečna, kdy máte pocit, že ten film je placený od minuty. Když jedna z postav nabídne dramaticky pomalu, že se bude hlasovat zápalkami a pak ještě pomaleji, že se bude hlasovat na dvě vítězství, málem jsem už omdlel.

Pěkné sci-fi o mladém vědci, kterého vydírá skupina záporáků, jenž chtějí taky letět na Měsíc, aby ověřili, že je tam zlato. Po velkém naléhání nakonec souhlasí, že hlavního záporáka, co opravdu vypadá jako Hitler, vezme spolu se svým nejlepším přítelem a jeho snoubenkou na Měsíc. Má to hodně blízko k šestákovým příběhům Nicka Cartera, které čte malý kurýr, tedy chvilku je akce, fantastické odhalení, zachraňování, odlet a přistání už dávají více prostoru představám techniky a řešení problémů s fyzikálními zákony. Osvěžující je vidět snímek krátce před nebo poŠpionech(1928). Je tu téměř identické obsazení.

To byl děs, než se to dostalo k jádru pudla. Tolik zbytečných canců bylo fakt na oprať. Ale vydržel jsem. I tu hnusnou babu. Ale zase bylo důležité vědět že to baba je, protože když se potom navlékla do mužských svršků, nikdo by to nepoznal. No, po krátkém úvodu, trvajícím jen hodinu a čtvrt se konečně dostaneme k raketě samotné a pak i k jejímu startu. Po devadesáti minutách filmu. Pak to konečně začíná být klasické sci-fi se vším všudy, tedy s přihlédnutím k době vzniku. Bohužel i zde už tehdy autoři neodpustili nablblé love story, a když do toho ještě přimíchali to děcko, měl jsem po chuti definitivně. Prodlužování v závěru s taháním sirek na třikrát tomu dalo korunu. Nuže, jak to celé nakonec ohodnotit? Dávám dvacet za efekty na svou dobu jistě neobvyklé. Za ten čajíček kolem by si autor založil spíše nakopat někam.