Ministerstvo strachu (1944)

Tehdy aktuální román Grahama Greena posloužil jako dobrý výchozí bod této hollywoodské noirovce, která mohla být ještě lepší, kdyby ji Lang nemusel natočit jako studiový produkt. Nicméně i tak vzniklo dílo nadstandardních kvalit. Téma zapadá do Langova filmového světa jako ideální celek, je tu ústav pro duševně choré, samozřejmě špionáž, spiritismus a atraktivní ženy s tajemstvím. Jen ten gag na konci to celé srazil na kolena.

Mýma očima zdařilé zpracování, pěkně natočené, místy napínavé, sem tam i úsměvné, Ray Milland působí sympaticky a hlavní postava mu padne jak ulitá, Marjorie Reynoldsová mu zdatně sekunduje a hezky se mi na ty dva koukalo.. Jediná má připomínka se týká samotného závěru, nicméně jsem ochotná přimhouřit oko..

"Nacisti. Bomby. Z toho ústavu Vás neměli pouštět." Střílel po Nealym někdo kvůli vyhranýmu dortu? Jak moc výbušný jsou knihy? Funguje dámský sdružení jako špionážní síť nacistů? To je otázek a jsou správnou odpovědí Nealyho halucinace? Já jsem si to tedy užil. Všechno bylo divný, nejasný a podezřelý. A takový napětí jsem u čarodějnický seance ještě necítil. Tohle Lang prostě uměl.

Náhoda je blbec. A tak se stane, že se jistý Stephen Neale, kterému propůjčil tvář Ray Milland, náhodně připlete do nacistické špionážní akce, čímž má v následujících minutách o zábavu postaráno. A diváci také, neb vše, co je tu v rámci veškerého dění ukázáno, snad nemohlo být už od samého začátku myšleno vážně. Stephen se před odjezdem vlaku zajde podívat na nějakou dobročinnou slavnost, kde si ho splete věštkyně a dá mu radu, jak vyhrát dort v soutěži, která tkví v uhodnutí váhy dortu. A tak se stane. Dort si nic netušíc spokojeně odnese a následně se začnou dít věci. Jak se později dozví, v dortu je zapečen mikrofilm s důležitými informacemi. Už tato forma má ryze zábavný charakter. Něčeho tak dětinského by byli špioni schopni? V oblasti noir jsou některé scény nádherné. Scenáristicky je už příběh skutečně jen pro úsměvnost daných skutků, než pro napínavé špionážní drama. O daných postavách se takřka nic nedozvíme, takže jejich charakteristika je velkou neznámou. Co Stephena vedlo k pronásledování, během bombardování blízké továrny, ze zastaveného vlaku domnělého slepce, který ho majzne klackem za krk, ukradne dort a uteče? To mu na tom dortu, o který se s tím chlápkem navíc předtím rozdělil, tak záleželo? A proč? Takových nejasností je snímek doslova zahlcen, takže těžko posoudit, co tím chtěli autoři vlastně říci. Každopádně je celý děj tak napěchovaný nejrůznějšími zvraty, že to místy snad i postrádá logiku. Účel snímku v takovémto až nadmíru zjednodušeném zpracování budiž záhadou. Ne, tohle je spíše vrtkavá komedie šmrncnutá snad i parodií k přivedení k jiným myšlenkám. Protože snímek vznikl ještě v době probíhající války, bylo by to smysluplnější.

Třetí filmový příspěvek z celkových čtyř (Man Hunt,Hangmen Also Die,Ministry of Fear,Cloak and Dagger) k tématu2. světové válkytentokrát vypráví příběh omezinárodní špionážianacistických agentech, se kterými přichází do kontaktu právě propuštěný hlavní hrdina zpsychiatrické léčebny. V samotném úvodu se celkové napětí nese ve styluHitchcocka, přičemžLangpřidává mrazivou kvalitu obrazu z jeho ranéhoněmeckého expresionistického období 20. let, využívajícísugestivnívykreslení jednotlivých míst, které neustále, přesto lehce, vytváří pocitjemného strachu, který se avšak s přibývajícím vývojem velmi snadno ztrácí, až naprosto vyprchá ve velkém šťastném závěru.Langůvpůvodní záměr se soustředit na kvalitu obrazu na úkor důvěryhodnosti špionážního příběhu je v celkovém kontextu viditelný a negativní. Na druhou stranu ale existuje několik působivých sekvencí, které vytváří jedinečnou atmosféru.