Špioni (1928)

S každým shlédnutým Langovým filmem se ujišťuji, že jsem si tohoto režiséra nezařadil mezi oblíbené náhodou. Zatím mne nikdy nezklamal. Co mne jako vždy zklamalo, byla hudba - po hodině a půl jsem musel použít tlačítko MUTE na ovladači. Poslouchat drnkání na jakýkoli nástroj (i když je to klavír, který by neměl nikoho "urazit") 2,5 hodiny se prostě nedá! Když už si dal někdo tu práci a složil hudbu (za mne úplně zbytečně), tak aspoň ve scénách, kdy ve filmu hraje symfonický orchestr, měl hrát symfonický orchestr a ne klavír. Když už se musí zvukově imitovat i výstřel z pistole, aby to teda divák "slyšel", proč nemůže odpovídat ději ve filmu i doprovodná hudba? Ale moje stesky jsou stejně zbytečné, nic se tím nezmění. - Občas se objeví nějaký takovýto starý film v nějakém artovém kině na projekci. Sice bych do kina šel rád, ale kvůli hudbě si raději opravdu počkám na Film Europe v televizi, kde můžu použít ztlumení zvuku. To by mi v kině dopřáno nebylo.

Zábavný film o špionských praktikách, kdy vidíme plno vychytávek, mizící inkoust, průklepový papír, kameru v klopě, až po velkou vlakovou nehodu. Všechny tyto věci fungují parádně a mají skvělé tempo. Na druhé straně je milostný příběh špiona a špionky z nepřátelské skupiny, který už tak zábavný není, ale upřímně to není taková tragédie.

Fritz Lang zrejme dúfal, že Haghi bude novým Dr. Mabusem. To, že sa o štyri roky vrátil radšej ku geniálnemu kriminálnikovi ( DAS TESTAMENT DES DR. MABUSE ) a tohto nevýrazného bankára nechal tak, je vlastne celkovým stanoviskom toho, že film nieje to pravé orechové. 150 minút ( F.W.Murnau Stiftung verzia ) je zrejme príliš dlhá na to ( a to mal prvý Mabuse takmer 4,5 hodín ), aby sa zameriavala viac na malinovkové scény, ako na teror.

Motto: "Po celém světě se děly neobyčejné věci..." Začátek jako z Vojny a míru předznamenává, že budeš účasten něčeho velkolepého. Vždyť třeba britské období Alfreda Hitchcocka (který zase předal babu dál) je nejrůznější variací na Vyzvědače. Truffaut upozorňuje na zachycení kulky v knížce, které se později objeví ve 39 stupních (havárie vlaku je zase ve Čtyřech vyzvědačích), a když mu pak řekne, že musel vidět některé Langovy filmy z té doby - Vyzvědače a Závěť doktora Mabuse, Hitch odpoví: "Mabuse - je to už dávno" (krom toho se přiznal k Unavené smrti a Vrahovi mezi námi). Pokud jde o mě, vyznávám se ze druhého zhlédnutí a připouštím hvězdičku navíc. Jak se láskyplně vyjádří plukovník Jellusič, "die Nacht ist ja noch lang". A tak všem, kdo mají dlouhou chvíli a noc je ještě mladá, připravili manželé Langovi něco pořádného k snědku. Bankéř Haghi, geniální mozek fantastického spiknutí, zatím sedí u dlouhého stolu s telefony, telegrafem, interkomem, mikrofony a otvorem plivajícím písemnosti, ďábelsky pokukuje do kamery a nestoudně odpovídá na otázku, kteráže moc má ve všech těch věcech prsty. "Zdá se, že Haghi se dívá na mě," píše Raymond Bellour. "On, 'mistr špionů', špehuje mě, pozoruje mě, přibíjí mě na sedadlo. Mě? Kdo? Divák. Ale jak se může stát, že se Haghi stal mým divákem?" Snad je to dokonalý Langův vtip o (zne)užití médií, když ke slídění použil i filmové médium samotné, avšak pohleď, jak je ve svých posledních třech němých filmech zcela ponořen do moderních technologií, je jimi fascinován, Vyzvědači jsou skoro jejich oslavou a velebením. Začínají vodopádem obrazů a zpráv, telefonátem a rádiovým vysíláním, které oznamují znepokojující řadu "mediálních" zločinů. Haghi kontroluje ohromné impérium vyzvědačů, jež špehují, svádějí a ovládají druhé, sám je pak "mistr špionů". Donutí velvyslancovu ženu, aby mu poskytla informace o tajné japonské dohodě, díky fotografii, na níž žena kouří opium. Haghiho spiknutí je mediálním spiknutím, píše Eva Hornová, spočívá v jeho schopnosti monitorovat nejskrytější tajemství každého jednotlivce - jeho neřesti či zločiny - a zacházet s nimi. Mediální moc vstupuje do nejprivátnějších záležitostí, jako jsou touhy a lásky, aby je využívala a manipulovala jimi pro vlastní účely. Neomezuje se přitom na technická média jako fotografie, odposlouchávací zařízení či rádiové vlny, ale přetváří i jednotlivce v média, svléká z nich jejich totožnost, používá jich jako komunikačních prostředků, a co víc - využívá jejich soukromé city. Jako agenti nemají Soňa a č. 326 skutečné identity, ale pouze zakódovaná jména, role ke hře, mise ke splnění. Fungují jako média pro své instituce: shromažďují informace, přepravují tajné dokumenty, předávají zprávy a manipulují jinými v zájmu sil, pro něž pracují. Když se Soňa zamiluje, snaží se stáhnout z mise. Logika filmu, spočívající v zastření přepážek mezi intimní sférou jednotlivce a sférou politiky, však takovou separaci neumožňuje. Lang rovněž nemá iluze o podobnosti Haghiho spolčení s policií - jde o zrcadlové obrazy toho druhého (všimni si strohého, ale všeříkajícího mezititulku "Protivník"), oba používají skrytou a trvalou kontrolu nad vším a všemi, kteří mohou zmařit jejich logiku. "Opona dolů!" Glückliches Ende? Jak pro koho.

"Špioni" nabízejí spíš obdivuhodnou filmařinu než strhující příběh, postavy, myšlenky... Režiséra totiž senzační děj (inspirovaný sice skutečnou událostí, ale bytující - slovy kritika - někde mezi čistým škvárem a čistým expresionismem), psychologie a vývoj postav zajímají stejně málo jako společenská kritika (jeho vztah k všudypřítomným zázrakům techniky má blíž k fetišismu než ke kritickému nadhledu). Vše je podřízeno akci v zorném poli s Langem v úloze neviditelného impresária. Představuji si ho, jak řídí své divadlo světa se zaujetím a mistrovstvím rovným tomu, s jakým bankéř-zločinec Haghi (postavu s rysy Lenina, podle některých i Trockého, ztělesnil první manžel režisérovy ženy a scénáristky They von Harbou) ovládá svoji vyzvědačskou síť. (Lang prý v záběrech rukou často používal ty své. Možná jsou to ony, které v prvním záběru "Špionů" otevírají sejf, vlastně dveře do světa uměleckého díla ?) Během poslední půlhodiny se divák ocitá postupně ve vlaku, v tunelu, v bance a v divadle, a přitom ani na okamžik neopustí území špičkové akční zábavy. Zde se zametá cesta velkému Alfredovi. A nejen jemu : agent 007 má u Langa číslo 326.