Všichni musí být v pyžamu (1984)

"To mě nikdy nenapadlo, že řízek je vlastně placatej kousek mrtvoly." Výborná tragikomedie a další skvělý scénář Jaroslava Papouška. Scény, kdy Franta Husák propaguje zdravou výživu a zdravý životní styl, jsou neskutečně aktuální. Tradičně úžasný je také pan Kemr jako jeho otec a věčný donchuán ("Co já měl ženskejch... vagón! Protože jsem vždycky hledal tu pravou...") Velice příjemné překvapení.

"Člověk může v životě prohrát, to není žádná ostuda, ale nesmí rezignovat."František Husák se po infarktu stokrát mohl snažit o změnu životního stylu, ale ty všechny nezdary, průšvihy a trapasy, které zažil (ať už při výkonu svého nového zaměstnání revizora nemocných nebo ve svém osobním životě), to by skolilo snad i vola. Celé se to tváří jako komedie (ač tedy hodně hořká), ale mě to ani za mák nebavilo právě proto, že tam snad vše skončilo vždy nějakým tím průšvihem. No a nic na těch mých pocitech nezměnil ani Mozart a jeho Malá noční hudba, k jejímuž vyhrávání jsem vlastně ani neviděl jediný dobrý důvod.

Hele, já ten film prostě nemám rád. To, jak Papoušek na svého antihrdinu háže jeden průšvih, nezdar, trapas, depku za druhým, a na konci dokonce naznačí, že přes křídla sbíječky před nemocnicí jeho duše odešla do nebes... Jako ano, existují takoví sralbotkové, kteří v duši mají touhu po vážné hudbě a souznění s vesmírem, ale v reálu se nedokážou zachovat jako chlapi, být sami sebou a říct rozhodné NE komukoliv, především ženským a chlastu, ale tady už mi to přišlo moc a za čarou. Za statistickou pravděpodobností. Jistě, něco si přivodil sám, spoustu věcí, ale jindy za to zase tak moc nemohl. Navíc se život skládá i z pozitivních a příjemných věcí, které tady jsou podány zase negativně... Nevím. Kemrova role mi přišla také hodně přes čáru. Panoptikum podivných „marodů“ je opět přehnané a hnané do extrému (Čepek, Heřmánek) a vlastně kromě suchého konstatování nic jiného nenabídne. Takže spíše taková přehnaná tragikomická balada, u níž je jasné, jak to skončí (haha, to snad ani ani není spoiler: rozhodně ne happy endem) a nic to moc nedá. Kromě depky a smutku.

Jaroslav Papoušek zůstal z tvůrčí trojice Forman – Passer – Papoušek jediným, který neemigroval a nadále točil filmy v Československu. Cosi se mu z té původní originální poetiky podařilo zachovat a přenést do dalšího období... i ten hodně socialisticky založený snímekTelevize v Bublicích aneb Bublice v televize(1974) měl cosi v rámci formy a nápadu do sebe. I tahle lehce satirická komedie z půlky 80. let není zdaleka tuctovým dobovým produktem, tematicky dost vyčnívá z davu a v něčem mi připomínala spíše tehdejší komedie ze sousedního Polska. Samotný námět muže v rekonvalescensci po infarktu je sám o sobě více než hořký, úvodní a závěrečná scéna vytváří stejně tak hořký cyklický ráz věčných problémů člověka v boji proti neschopnosti dodržet svá stanovená předsevzetí. Trampoty, jaké bývalý pan účetní Maršíček mezi tím prožívá, posouvají téměř celý film do komedie, která má občas štěstí na povedeou scénu, pointu či vtipné nápady (např. romantika důchodců na zahradě pod černým a žlutým deštníkem). Maršíčkův představitel František Husák mě tak nějak střídavě bavil a otravoval, asi jako celý film. Husák asi víc otravoval, film jako celek asi více bavil. Naštěstí netrpěl příliš dlouhou stopáží, jen z toho zajímavého tématu toho šlo vytřískat daleko víc. Zajímavější průměr:60%

Herecký koncert Františka Husáka v příběhu stavěném na myšlence, že ať se člověk snaží sebevíc v zájmu svého zdraví a života, vše je prostě a nemilosrdně marné. Ono se řekne žijte zdravě, dodržujte životosprávu, vyhýbejte se stresu. Ale copak to jde? Příběh na základě divadelní hry je ve své podstatě platný v každé době, včetně té současné? Že ne? Každý má možnost si to zkusit. Ale pozor, ať dotyčný nakonec nedopadne jako Řehoř Maršíček, hrdina tohoto příběhu. Snímek ne tak komediální jako úsměvný nad nástrahami života a lidí. Vzniklé situace jsou příkladné a naprosto uvěřitelné. Lidé jsou zkrátka různí. Na celovečerní film neobvykle krátká stopáž, avšak děj je postaven dobře. Nevzniká dojem umělého natahování a vyloženě hluchých míst. Vyprávění příběhu si pevně drží tempo a hlavně ucelenou úsměvnost nad danými situacemi, což je ohromné plus. Jsou tedy životní jistoty vždy jisté? Tento snímek napoví.