Nejkrásnější věk (1968)

Jeden ze zdejších komentujících hledá smysl, účel, poselství, něco. Co na to říci? Tohle je Československá nová vlna. Tohle je skutečný život bez příkras. Tohle je autentičnost místo propagandy. Tohle svobodná výpověď autora. Tohle je Jaroslav Papoušek. Debutová tragikomedie, která se neprávem krčí ve stínu hlasitějších Homolků. Melancholické pozorování obyčejných lidí v podobě pro režiséra typických postaviček. Civilní dialogy, špetka ironie, komornost, nenápadný humor, nálada…..oč je zápletka méně výrazná o to více budete mít zamotanou hlavu, který věk je vlastně ten nejkrásnější.

Nejkrásnější věkje charakterovo hodne výživný snímok, ktorý k svojmu publiku prehovára najmä prostredníctvom svojho jednak umeleckého nádychu a druhak znamenitej réžie, ktorá mu dodáva až lahodný podtón. Za najväčším plusom onoho efektu ale jednoznačne stojí pôvab a charizma p.Brejchovej, kvôli ktorej sile dávam automaticky vyššie hodnotenie s tým, že mi v rámci svojej čarovnosti akoby až zabraňuje byť objektívnym. A som za ten pocit rád, pretože potom mám zo snímku aj celkový výsledný dojem vždy v značnej miere intenzívnejší. Za mnohé ale môže rovnako aj zmienená réžia, ktorá v deji vytvára pôsobivú atmosféru a dodáva tejto silný rukopisný vklad pridanej hodnoty.

Ano samozřejmě Nová vlna. Někdy se podařila ale někdy ani ne. Pokud si pustíte tento film jako my navečer, tak při asi pětiminutovému chrápání dědy usnete taky. Stejně jak už bylo zmíněno dlouhé vřískání děcka. Bylo mi jasné o co filmařům jde ale jiní to udělali jinde a jinak lépe. Druhý den po shlédnutí si pamatuji jen znuděnou nahou Hanu Brejchovou a to je sakra málo...

Formu to mělo. Tyhle filmy byly ovšem primárně o formě. Obsah, ale dost pokulhává. Sochaříci sochujou, občas se tam opakují některé symboly a situace (to bylo tehdy moderní). Josef Šebánek:“Já se, pánové, dneska naleju jako bejk.”,ten mě tu zabavil a Růžičková taky. Jinak vlastně takové, že nevím co si o tom mám myslet. Stereotypy života, občas nějaká hádka mezi manžely, žárlivost a další emoce života. Umění se musí dělat bez toho, že vám furt zvoní telefon, nebo to doma u plotny někoho štve u vaření knedlíků. A nebo na to taky prostě někdy člověk nemá buňky, na takový filmy. To stáří a důchodci tu byly spíš ke zlosti než k zábavě a k zamyšlení. Kdy je tedy nejkrásnější věk se nedozvíme, ale podle mě je to jedno, když se může sedět v hospodě.

Který věk je tedy nejkrásnější? Explicitně se odpověď nedozvíte, ale dá se z toho záměrně vytušit. V ateliéru i mimo něj se vystřídají všechny generace, některé navíc z různých typů (čerstvá/letitá matka...), dojde i na nemluvňata, malé děti a studenty... a na důchodce, na ty bych neměl zapomenout, protože ti tu jsou všem ukradení (někdy i mezi nimi samotnými) a pro sochařské učně i přes pár důvěrnějších konverzací nejsou ničím jiným, než pouhou věcí, kterou musí vymodelovat. Netrpí ale jako jediní - učňům je vše jedno a nikdy nedosahují požadavkům učitelů, jejich modely středního věku zase mají problémy ve vztazích i s výchovou dětí, malá holčička je zase dost zapomnětlivá a nemluvněti rostou zoubky. Dalo by se to rozebírat a rozpitvávat ještě detailněji, obzvlášť u seniorů (co se týče jednoho jednostranného vztahu nebo snahám dát světu najevo, že jsou ještě naživu a k něčemu, mladí uvnitř), ale pointa z toho plynoucí je taková, že všechny věky jsou na hovno. Tudíž cynická, ale svým způsobem milá odpověď v tom slova smyslu, že nejkrásnější jsou všechny, jelikož jsou všechny stejně na prd. Což souzní i s jedním hlubším monologem z Hogo fogo Homolka, který si z toho jako jediný pořádně pamatuji i po letech: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." Začínám Papouška podezírat, že tahle teze (mimochodem docela sedící) bude prostupovat celou jeho tvorbou, včetně ještě jednoho prvku - nejsympatičtější postava, se kterou Papoušek nejvíc soucítí, je vždy ta nejstarší. Tady to tak bylo, v dvojce Homolků taky. Jenže zatímco Homolkovic familie mi nikdy nesedla, tady jsem se bavil přímo královsky, nad vším tím cynismem s maličkou kapkou laskavosti, který ale dokonale vystihuje situaci a nejspíš i dobu. Sympatických postav je zde pomálu, ale o sympatie se zde vůbec nehraje. Navíc to má perfektní práci se střihem, přesně vybrané herce i skvěle napsané absurdní dialogy, které zároveň nejsou mimo realitu. Sice s příchodem Šebánka je pozornost směřována hlavně na něj a míra důležitosti ostatních postav už není tak pěkně vyrovnaná jako doposud, ale vzhledem k tomu, že mě bavila i část s ním, nemůžu říct, že by mi to tak vadilo. Sám jsem dost překvapený, ale mě to nadchlo. Asi budu muset dát Homolkovým druhou šanci. Slabých 5*