Homolka a tobolka (1972)

Neviem prečo tu má o niečo nižšie hodnotenie ako prvá časť, ale veď je to absolútny skvost českej kinematografie. Už som alergická na múdre reči o rokoch pred a po normalizácii. Úplne stačí si sadnúť a jednoducho vychutnávať tú pohodu Homolkovcov, ktorým zimný pobyt na horách nesvedčal o nič menej ako nedeľný letný deň v ich baráku v meste.

Pri predchádzajúcom dieli som napísal “akoby normalizácia udrela naplno” - nuž, v tomto prípade už ale naplno udrela úplne neoddiskutovateľne a s príchodom farby definitívne mizne posledný vonkajškový prvok novovlnnej poetiky. Pod povrchom prezentujúcim vymoženosti socializmu pre svojich verných budovateľov ( po aute z minula zimná rekreácia na horách ) zostala len bezzubá rádobykomédia o buranských malomeštiakoch bez akéhokoľvek čara.

„Buďme hodní.“ Na homolkovské trilogii lze dobře sledovat proměnu komediálního žánru od 60. let do počátečních let normalizace. K zásadním (generačním) konfliktům již nedochází v rámci jedné rodiny, jejíž spokojenost byla pro udržení normalizačního statu quo zásadní, ale mezi různými rodinami. Z estetiky trapnosti a ošklivosti formanovské školy zůstaly jenom náznaky. Trapné situace Papoušek nenechává pořádné rozeznít ani doznít a raději sází na prvoplánový humor fyzického rázu. Klíčovým požadavkem postav je stále klid, jehož narušování spouští většinu malicherných sporů. Nově je ale zdůrazňována závislost duševní pohody na dostačujícím materiálním zabezpečení. Homolkovi chtějí hlavně dostat to, zač si zaplatili (hlavně, aby to stálo za ty prachy), přičemž je vytvářen dojem, že si za vydělané peníze mohou v tuzemsku dopřát dovolenou, která si kvalitou služeb a kulturního vyžití nezadá s pobytem někde v cizině (takhle jsme si ještě neužívali). Oproti dovolené v zahraničí naopak dostávají bonus v podobě krás české krajiny (ta panoramata). Nepřípustné nejsou jenom dlouhé lokny kulturního referenta (který, ač ze všech nejslušnější, schytá nejvíce ran), ale ani zmínky o nedostatku, ať zábavy nebo peněz. Postavy naopak disponují dostatkem financí na to, aby mohly i uplácet. Tři stovky mají nakonec větší přesvědčovací sílu než dobré slovo nebo přátelská pomoc. Nač morální zásady, když jsou prachy. Přes velké množství symptomů normalizace je závěrečný díl trilogie pořád nadprůměrnou veselohrou s několika znamenitě načasovanými gagy a tradičně výborným Jiřím Hrzánem. 65%

Fyzicky i mentálně (pod)průměrní človíčkové, kteří si chtějí za svoje nemalé penízky užít co nejvíc naplno svou zimní rekreošku v paláci se zelenou střechou uprostřed úžasných krkonošských panoramat. V tom jim brání různé nástrahy a peripetie, které oni poráží fištrónem jim vlastním. Všechny situace komentují a řeší za pomoci své empirické, lidové filosofie zdravýho rozumu, emocionálně to obalují jak pavouk své mouchy do trojobalu adrenalinu, oxytocinu a octanu hlinitého. Řev produkuje celá třígenerační rodina 24/7, pokud se ovšem tito mastodonti nepohupují ve vikslajvantových županech, nebo spodním prádle v romantických rytmech. Další postavičky, jako Hrzánovič Referent Stydlivě Tvořivý, Imbecil Recepciozní a Roubice Nadržená, plus dvě rodinky, které chtějí vyměnit svůj 1 x 1+0 za 2 x 1 + 0 za 300 Kčs,  tvoří hlavní dějové jádro. Legračních situací je tu několik, plus atmosféra sedmdesátkových organizovaných rekreací, plus tehdejší všudypřítomný styl. Tento poslední díl mi přišel jako asi nejpestřejší, i když i on má občas hluchá místa. Šebánek mi připomíná mého ex tchána, dejž mu Lucifer pokouřit v kotli.

Třetí a poslední setkání s rodinkou Homolků tentokráte na dovolené na horách a zde dokonce i poprvé v barvě. Je to radost pohledět na ta panoramata - Homolkovi na sebe sice chtěli být hodní, ale kdo je zná tak ví, že to není jen tak. Pobavila i postava pana kulturního Hrzána. Skvělá triologie na víkend, která se poměrně často reprízuje v televizi - 8/10.