Ecce homo Homolka (1969)

Navzdory tomu, že má film řádku humorných momentů, taku mě převládaly nepříjemné pocity. Nikoli proto, že by tatosonda do čecháčkovské malosti, omezenosti, ubohosti a blbostibyla tak nesnesitelná. Ta totiž dokáže být náromně k smíchunavzdory tomu, že tento film (oproti třeba svémudruhému dílu) je více konfrontační (satirický) než by byla pouhá komedie. Důvodem toho, že jsem si tuto klasiku neužil, je fakt, že ve filmu furt někdo huláká, piští a překřikuje se. Samozřejmě uznávám, že takhle ten život v generačním bytě tehdejšího socialistického Československa vypadal a že je to tedy věrné vyobrazení. Svědčit tomu ve mně ale nevyvolávalo příliš velkou libost. Dále nutno poukázat na špatnej mastering zvuku. Když někdo mluvil, musel jsem hlasitost zvyšovat a když se hulákalo, musel jsem hlasitost naopak snižovat.

[2,5*]"Jázatonemůžu,žezatakovejchvokolnostínemůžu." "Ale,prosímtě,nevykládejmi,kdybysměmělrad,takaninemůžešvnímat,žetadyněkdokřičí."Takýto "buranský" druh humoru nemám príliš v obľube, a tak ma tento kult o jednej "typickej" rodinke zďaleka obchádza. A to aj napriek tomu, že mi je úplne zrejmý ten jeho silne satirický tón (svojím spôsobom chvályhodný). Je to celé pre mňa skôr strašne smutné, než na smiech, až príliš reálne tu je ukázané, aké dokážu byť ľudia neskutočne tupé hovädá. Takže by sa tento film dal označiť aj ako pomerne inteligentný film o ľudskej hlúposti (či skôr nebotyčnej debilite). Je tu len pár vecí, ktoré ma dokázali pobaviť, a to najmä tie ťažkosti úbohej mladej krásky (Yvonne Kodoňová), ktorá si nie a nie prísť na svoje   ("Počkej, voni vodejdou." "Jo? Ty určitě vodejdou." "Ježiš Mária, to jsou idioti, todle to. Co tady chtějí?")   a vlastne aj celý ten pomerne vtipný úvod s "rodinnou idylkou" v lese. Po návrate Homolkovcov z lesa do ich bytu ma už ďalšie dianie skôr nudí, či dokonca až nepríjemne otravuje. Vrcholne nesympatické postavy (zámer tvorcov) vedú blbé reči, neustále sa hádajú o totálnych kravinách a robia si naprieky, až sa z toho človeku rozum zastavuje. Oceniť môžem aspoň to, že sú postavy vhodne obsadené tými správnymi typmi hercov ("úplná labuť" Helena Růžičková, roztomilí nezbedníci Petr a Matěj Formanovci), medzi ktorými vyniká "kráľ buranov" Josef Šebánek, pre ktorého hrdinu sú vrcholom blaha cigarety, chľastanie piva a vyvaľovanie sa."Kdepak, rodina, to je základ státu. To já říkám pořád." "Prosím tě, říkáš pořád... Říkáš pořád... Vždyť jsem to v životě vod tebe neslyšel. ... Prosím tě,asisistoněkdepřečetlaa..." "Prosímtě,cotybudešpovídat.Viděljsiměněkdyčíst?"

Vim, že pro mnoho lidí je to klenot, ale já se na to nedokázal nikdy úplně naladit. Ano, znám ty hlášky, vím, že spousta scén je zlidovělých. Cituje a odkazuje na to kde kdo...Ale prostě Svěrák - Smoljak, Lipský, Menzel...Tyhle komedie jsou za mě o dost víc nahoře. Dovedu si představit, že průměrná rodina opravdu takto interagovala, a že v reálu to asi tak komické nebylo. Plus by tomu určitě prospěla i nějaká digi regonstrukce, z té verze, co běžela na Seznamu, tak už bylo poznat, že to má nějaký ten rok za sebou a místama byl obraz na opravdu špatné úrovni."Jestli si ten fotbal neprosadíš, tak si pro mě mrtvej Homolka"

Filmy o Homoklových jsou skvělé karikatury a zároveň metafory obyčejných čecháčků. I když se děj Ecce homo odehrává v 60. letech 20. století, vůbec nic neztratil z autentičnosti a pravdivosti o úsměvné trapnosti života. Úžasná je třeba scéna z úvodu filmu, kdy idylku dopolední návštěvy lesa naruší dívčí volání o pomoc. Všichni se okamžitě sbalí, a místo toho, aby šli prosící dívce na pomoc, zbaběle utíkají. S nějakými problémy si nikdo nechce špinit ruce. Jak autentické a současné…
Unavené, vlekoucí se nedělní odpoledne, jehož průběh si každá z postav představuje jinak, vyvolává tenzi, lidé v rámci rodiny, kteří by si měli být nápomocní a navzájem tolerantní, si prosazují svou, což nakonec vyústí až v mrazivou scénu konfliktů. Ty nakonec končí, jak jinak, trapným usmiřováním. Ecce homo Homolka je nadčasový film. Kdyby někdo udělal remake (nevím tedy, kde by našel tak geniální herce - neherce), působil by moderně a dokázal by o naší současnosti říct mnohem víc, než spousta filmů, co se toporně snaží vyprávět komplikované a někdy až přehnaně bolestivé příběhy současníků.

Štúdia malého českého človeka, ktorá sa stala za normalizácie takmer národným modelom. Základ musel byť samozrejme starší a Papoušek nebol prorokom, len perfektným pozorovateľom. Príroda je chrám, doma je doma a rodina je základ štátu - aj keď si všetci idú na nervy a sú večne ufrfľaní, malicherní, zádrapčiví, pomstychtiví a ustlať posteľ je poníženie... Úplne symptomatická pre normalizačnú spoločnosť je záverečná scéna z lesného úvodu filmu, kde niekto volá o pomoc a všetci pred tým utekajú... “Já to pořád říkám, kdyby se nepokazila televize, tak se to nestane.”