Vortex (2021)

„Život je jako sen“ Gaspar Noé po celou svou filmovou kariéru dává prostor postavám ocitajícím se v extrémních situacích vinou svých špatných rozhodnutí. Od narkomanů, pedofilů a sexuálně uvolněné mládeže se trochu nečekaně přesunul ke stárnoucímu páru a natočil tak svou variaci na HanekehoLásku. Také zde se pečující muž (v podáníDaria Argenta, režiséra legendárních giallo thrillerů) musí postarat o svou manželkou s těžkým neurologickým onemocněním (novovlná herečkaFrançoise Lebrun). Zaťatost a snaha žít alespoň částečně svůj život stárnoucího intelektuála, vede hrdinu k postupnému vzdalování se od manželky. Ačkoliv Noé neservíruje žádnou explicitní scénu nebo šokující pointu, je jeho snímek i tak silně katarzní, a to i díky zvolené formě oddělených "obrazovek" pro obě hlavní postavy.

Kdyby se jednou udělovala cena za to, kdo dovede do 2 hodin vměstnat nejvíce beznaděje a deprese, ve finále by se spolu určitě ocitli Gaspar Noé a Fialovej hnus. Tento film je postaven na naprosto přesném herectví Daria Argenta a Françoise Lebrun. Pokud trpíte panickým strachem ze stáří, tak doporučuji se tomuto snímku velkým obloukem vyhnout. Nápad s rozpůlením obrazu byl vynikající. Bohužel 135minutová stopáž je intenzivní, ale i nesnesitelně stereotypní a není možné se vyhnout občasné nudě. [70 %]

Nádherné. Moja duša si prišla na svoje. Dlhá, natiahnutá stopáž a pomaly sa vlečúci dej snímku ja osobne zbožňujem, len umocňujú a odzrkadľujú tú prázdnotu, samotu, odcudzenie medzi manželmi, bezútešnosť staroby a pomalé plazivé ovládanie mysle chorobou. Pohľad na tony kníh v každom rohu bytu, ma hriali na srdci a posledné zábery filmu na prázdne priestory bytu, kde skončili dva životy, dva svety, vášeň pre umenie a láska, ma na srdci zaboleli.

Vortex ma už prvým svojím záberom pôsobivo utvrdilo v tom, že pozerám umenie. Ja tohoGašparafakt extrémne žeriem. Nechápem len, prečo sa každé jeho ďalšie dielo teší čoraz menšej popularite, resp. z hľadiska veľkosti publika nevýraznej odozve. Porovnaniu sAmoursa dá prakticky ťažko vyhnúť, keďže ide o takmer totožný (len inak naformulovaný) príbeh, ktorý je nezameniteľný iba svojím rukopisom. Preto nerozumiem, žeHanekedokázal s tým, narozdiel od Vortex, tak masovo uspieť, keď tam ani nekombinuje žiadne priebojné filmárske postupy a plaví sa po obyčajne osvedčenom obsahu. Netvrdím, že ma Vortex dostalo viac než Amour, len mi je trochu ľúto, že to nemá podobné možnosti. Reakcie sú pomerne zmiešané, ale prevažne nadšené, takže to okrem iného spĺňa všetky predpoklady na vrúcne a široké prijatie. Noé konečne upustil od svojich audiovizuálnych úchyliek a dopadlo to tak, že to nikoho, až na jeho fanúšikov, nezaujíma. Dúfam ale, že tento jeden z najlepších artových režisérov súčasnosti na podobných remeselných hrátkach tak skoro nepoľaví a veľmi mu prajem, aby okolo jeho diel nebol ošiaľ len z hľadiska kontroverzie, ale aby zožali niekoľkonásobne väčší úspech bez toho, aby musel10min znásilňovaťMonicu Bellucci. Vortex trochu stráca na slabšej presvedčivosti podaných výkonov.

Nikdy bych si nepomyslel, že režisér tak extrémních a drsných filmů jako Gaspar Noé dokáže natočit tak silně citlivé a empatické drama... stejně tak bych nečekal, že v hlavní roli artového filmu uvidím hrát horrorového režiséra Daria Argenta (zde již ve věku důchodcovském). Nadchl mě už začátek s krásně stylizovaným, přitom úplně jednoduchým videoklipem ke klasickému šansonu, jenž může evokovat cokoliv z mládí dvou letitých manželů, aktuálně již ve stavu pravidelného boje s nevládností, nemocí či duševním postižením. Vizuální forma s rozdělením plátna na dvě obrazovky nejen umožňuje sledovat obě hlavní postavy ve stejnou dobu, ale prohloubuje i jejich vztah, kdy máte často pocit, že sledujete dva naprosto od sebe oddělené lidi v odlišných světech, přestože je v dané chvíli dělí od sebe někdy jen pár metrů. Tento vztah i díky všemu, co tak vysoký věk obnáší, již nebude nikdy jako dřív, přesto občas dokáže potěšit záblesk pocitu, že stále si ti dva dokážou najít chvilku vzájemného respektu, tolerance a že jsou si v potřebné chvíli pořád vnitřně „přepojeni“. Vyčerpávějící sledování plné zdánlivé beznaděje zpestří po třičtvrtě hodiny návštěva syna s malým vnučkem a od chvíle rozvíjení mezigeneračních vztahů jsem byl ještě více lapen do pomalého vyprávění, evokující někdy až autentické sledování civilního záznamu. Režisér ve spolupráci s herci silně proniká do nejhlubší intimity svých postav, činí tak ovšem účinným, výhradně psychologickým způsobem. Upoutala mě i druhá vrstva, která ukazuje filmovou vášeň starého pána. Jeho pracovní pokoj je plný filmový knih a plakátů, přičemž po rozlučce se záběry na opuštěný byt jakoby se tímhle Gaspar Noé pozdně loučil také s jednou dávno zašlou filmovou érou. Noé tímto stvořil jakousi svou „Kočku21. století“ a ukázal, že zcela mistrovsky dokáže natočit intenzivní film i bez násilí, sexu, porůzných úchylností a nekonečně blikajících světel (pokud chce!).[90%]