Věra 68 (2012)

Skvělá připomínka toho, jaký svině jsme za Normalizace dokázali být. Bez jediného zívnutí natočený dokument, svým tempem i způsobem vyprávění naprostá dokonalost. Jenže má za úkol možná až příliš budovat pomník a chybující, a tedy i lidskou, Věru nám ukázat nechce. A rozhodl-li se vydat i do soukromí a rodinné intimity, udělal to jednostranně. Za mne se tím směrem vydávat vůbec neměl, protože nám do Věřiných rodinných ublížení nic není. Možná je ale ovlivněn nastupující dobou, ve které se z našich ložnic staly soudní kolbiště posedlé potrestáním hlubokých křivd mužů na ženách. V posledních pokusech o zachování objektivity je nutné si přiznat, že dominantním nešvarem této doby je jednostrannost. A tak i svědectví temperamentních babských kamarádek může být v tomto směru dosti ošemetné.

Olze Sommerové se evidentně podařilo navázat s Věrou Čáslavskou intimní a upřímný vztah, a na tomto dokumentu se to velice výrazně a pozitivně podepsalo. Je to velice civilně natočené. Věra se nevyhýbá žádným, ani nepříjemným tématům. Pro mne představuje velmi hrdou a statečnou osobnost, kterých společnost produkuje zatraceně málo. Pro naši zem toho udělala mnohem víc, než většina státníků. Před normalizací byla pozitivním vzorem milionům lidí. Jestli mě něco překvapilo, tak to je její popularita a přesah v zahraničí, především v Japonsku a Mexiku.

Čáslavská se nesmazatelně zapsala do československé i olympijské historie. Sommerová však až moc sází na to, že se divák na Věru poctivě připravil, jenže ten se nestačí divit, kolik životních veletočů zažila. Chtělo by to podrobnější dokument formou seriálu. Čáslavská se stala legendou právě proto, že prožila tak deset životů v jednom.

Pěkný pestrý dokument, při jehož sledování člověk získá pocit, že Čáslavskou poznal a pochopil o trochu víc. Tak nějak by měly dokumenty ideálně fungovat. Že je to v některých místech opravdu dojemné a v jiných zase poměrně vtipné, to je příjemný bonus, který jde ke cti Sommerové. Bohužel v záležitosti okolo milosti pro syna se jede jen pohled jedné strany - a i když klidně může být ten správný - trochu to kazí dojem.

Vypadá to, že před Věrou Čáslavskou se může jít i Chuck Norris schovat. Nevím, zda to Olga Sommerová zamýšlela (vzhledem k jejím názorům a postojům předpokládám, že spíše nikoli), ale dokument na mě působil lehce ironicky. Bohužel to tedy jako ironie nejspíš myšleno není a tím pádem se to celé bere až moc vážně, paroduje samo sebe a korunu tomu nasadil Bok v záchvatu ožralecké zuřivosti. Za mě tedy o hvězdu méně, než by si bývalo jinak zasloužilo.