Červená (2017)

Úžasný dokument ze života Soni Červné a doby, která jí přinášela slasti i strasti. Soňa Červná byla nebývalý talent a její život má v sobě tolik úspěchů a zážitků, že je až neuvěřitelné, že je to život jedné osoby. Dokument je skvěle natonečen, scénář není jen suchý přehled dat ze života Soni, ale děj, který nás v tahuje do tajů, jejího života. Nesnaží se být přehnaně emotivní, ale i tak na lidskost člověka zapůsobí.

Pro mě osobně neobyčejně dojemná podívaná, u které jsem byl hodně naměkko, a bezvýhradně podlehl kouzlu té noblesní ženy, která byla neuvěřitelně krásná zamlada i po devadesátce (podobně jako třeba Meda Mládková, k níž jsem choval podobný nehynoucí obdiv). Její život mi přijde naprosto fascinující, a už jen z vděku k tomu, že se Sommerová rozhodla o ní natočit film - který jsem sledoval bez dechu od začátku do konce - nemohu nehodnotit maximálním způsobem. Jsem šťastný, že jsem měl možnost zažít ji kdysi zpívat naživo, a její nedávné úmrtí mě hluboce zarmoutilo. Čest její památce.

Život Soni Červené byl bezpochyby plný zvratů, odhodlání a osudových rozhodnutí. Nicméně nic z toho se do posledního dokumentu z triptychu o silných ženách Olze Sommerové úplně nepodařilo přenést. Jako obvykle nechává příběh vyprávět hlavně protagonistu, aby pouze v určitých okamžicích nadnesla důležitou otázku nebo dodala potřebný střípek – ale tentokrát je to vyprávění spíše lyričtější, možná tolik blízké duši samotné Soni Červené. Pěvkyně světového formátu ztvárňuje důležité role, reflektuje se  v nich, ale už o něco méně nás vtahuje do samotného příběhu svého života. Tam, kde se Věra Čáslavská nebo Marta Kubišová musely rozhodnout, zda budou následovat svůj sen -  a zahodí tak svou páteř (nebo opustí zemi), Soňa Červená emigrovala a její sen tak mohl pokračovat dále. A byl to sen grandiózní (o tom žádná), jehož naplnění je určitě hodno obdivu. Jenom už tam chybí ten apel, chybí osudovost. A právě to je ta ingredience, která z civilních portrétů Olgy Sommerové udělá vždy důležité dílo. Což se tentokrát úplně nenaplnilo.

Zatím vyloženě nejlepší dokumentární portrét od režisérky Olgy Sommerové, který je po kamerové, hudební i dramaturgtické stránce mnohem propracovanější, než například dokument o J. Suchém. Ve filmu nechybí tajemství a stesk po domově s velkým D. Jeho předností je charismatická hlavní přestavitelka a více dějových vrstev včetně dobře vybraných archivů a velmi křehké kameře, která ukazuje Soňu Červenou zcela autenticky.

Dokument je zajímavý osobností pěvkyně. Působí neobyčejně vitálně, mladistvě. Neztratila schopnost mluvit spisovnou prvorepublikovou češtinou. Scéna kdy řídí výstavbu vlastní hrobky hraničí s černým humorem. Červená působí stále ukázněná, rezervovaně, se zářivým úsměvem pořád jakoby v roli. Z jejího vyprávění sestavuje celé rodinné album se slavnými jmény. Třeba otec, který zemřel v roce 1962 založil proslulý pražský kabaret Červená sedma. Vnější podoba filmového medailonku není moc vzrušující. Červená se probírá svými relikviemi a fotografiemi nebo kráčí po místech své profesní dráhy od Národního divadla přes berlínskou operu po San Francisco. Podstatné ale je, co Červená vypráví. Třeba jak oba rodiče prošli nacistickými koncentráky. V jejím rodném velkém bytě se nyní archivují spisy Státní bezpečnosti.Díky profesi Červené může dokument čerpat z poměrně bohatých dobových materiálů. Jen dvakrát se ozve osobnější tón: když Červená zmíní emigraci prvního manžela, kterého pak už neviděla, a svou druhou, třicet let trvající lásku, omezenou však po vzájemné dohodě na každodenní telefonáty.