Velké ticho (1968)

Velké ticho je pravděpodobně jediný spaghetti western, který jsem kdy viděl a který nenatočil Sergio Leone. Přestože ho nerežíroval tento velikán filmu, ale jiný Sergio, Sergio Corbucci, výrazně se odchyluje od klasické westernové šablony, podobně jako ostatní spaghetti westerny, které jsem měl možnost vidět. Bohužel to ale v tomto případě neznamená nic pozitivního. Příběh patří k nejslabším stránkám celého filmu. Postavy se často chovají nelogicky (například motiv s vyříznutým jazykem nedává smysl, však by mohl ten čin sdílet dál i bez jazyka, tak jaký to mělo význam), objevují se zbytečné dějové odbočky a celkový dojem je místy zmatený. Nepomáhá tomu ani kamera, která působí nahodile a často spoléhá na roztřesené záběry z ramene. Naštěstí film částečně zachraňuje vynikající hudba Ennio Morricone. Není sice tak ikonická jako v jeho nejslavnějších dílech, ale i tak je krásná a patří k nejsilnějším prvkům snímku. Zvlášť bych chtěl vyzdvihnout prostředí italských Alp, které je nádherné a představuje příjemnou změnu oproti zaprášeným americkým westernům. Ve sněhu působí doslova dechberoucím dojmem. Miluji alpskou přírodu. Ve vedlejší roli navíc exceluje Klaus Kinski. Přestože ho kvůli jeho osobním činům nemám rád, ve filmu je jednoduše brilantní. Hlavní herecký výkon Jean-Louis Trintignant je však spíše nevýrazný, stejně jako samotná hlavní postava. A stejným slovem by se dal popsat i celý film. Je prostě nevýrazný.

Když už pro nic jiného, tak minimálně pro "kulisy" zasněženého Utahu si tenhle Corbucciho klasický revizionistický western zaslouží být viděn (ať mě hanba fackuje - už jsem měl "na jazyku", že si nevzpomínám, zda jsem kdy viděl western odehrávající se v zimě, až mě s několikavteřinovým odstupem napadl bezchybný Tarantinův filmOsm hrozných). Avšak nabízí toho daleko víc. Předně dvě zářivé hvězdy evropského filmu: Jeana-Louise Trintignanta (protagonista) a Klause Kinského (antagonista). Trintignant měl situaci ztíženou faktem, že hraje němého pistolníka, přesto však svého nuceně mlčícího mstitele ztvárnil mistrně ("ikonografie" dává vzpomenout na Clinta Eastwooda v dolarové trilogii), Kinski je opět démonicky děsivý, tak jak to uměl jen on. Nemilosrdný závěr překvapil (pokud to bylo inspirováno skutečnou událostí, tak potěš koště!), a tuším, že na tohle nikdy nezapomenu! Pro mě osobně však byla nejzajímavější ta neskrývaná političnost filmu: Zákon, ztělesněný šerifem Burnettem (Frank Wolff), je na lovce lidí a jejich krvavý byznys krátký; bandité, schovávající se v horách a čekající na amnestii, nejsou lumpové, nýbrž hladovějící chudáci. Jó Corbucci, ten byl za všech těch velkých westernových režisérů zřejmě politicky nejkritičtější a nejangažovanější. 80 %

Po filmeVtedy na západe, je toto jeden z najlepších westernov, čo som videla. [Ale na rovinu, veľa som ich nevidela.] Pozrela som si oba konce a tá americká limonáda, by k tomu vôbec nesedela. Film si celý čas budoval atmosféru a napätie, takže vyvrcholenie bolo za mňa logické.Ennio Morricone, ako vždy výborný. Milujem hudbu tohto chlapa [škoda, že som nestihla koncert v Bratislave v roku 2015]. Klaus Kinski, slizký a neľútostný zločinec, bol jasný na prvý pohľad.Jean-Louis Trintignant, tu mal zaujímavú rolu nemého pištolníka, ktorú zahral doslova očami, mne sa veľmi páčil, však ho aj mám v topke ;-).

Tento výborne natočený čistokrvný špageťák má to čaro, že divák, ktorý tradične drží palce klaďasovi, tentoraz jednoznačne nadŕža záporákovi (fantastický Klaus Kinski). Aspoň to tak fungovalo v mojom prípade. Pretože hlavný kladný hrdina je tu vykreslený dosť nejednoznačným spôsobom, navyše nejedná tak, ako by človek v jeho prípade mal jednať. Zato záporák je tu záporák - zlý až do špičku kostí. A to je práve to podstatné - zlý chlap sa tu nerozmýšľa, či to, čo urobí je dobré alebo zlé. Jednoducho to, čo robí, považuje za dobré, aj keď je to z nášho pohľadu zlé. Tým sa ho nechcem zastávať, len hovorím, že má jasný cieľ, a ide si za ním. Naproti tomu klaďas (tu stvárnený inak jedným z mojich obľúbencov J.-L. Trintigantom) sa nevie rozhodnúť, akou cestou sa má vydať k dosiahnutiu svojho cieľa. A tak nakoniec prehráva svoj boj. Netradičný a sugestívny spaghetti-western s typickou dávkou násilia. Zasadenie deja do zasnežených hôr bola pre Corbucciho jasná voľba, ktorá sa mu vyplatila. Biela čistota snehu je jasným kontrastom ku čiernote ľudských činov, ktoré tu sú vykreslené surovo a kruto. Už konečne viem, čím sa inšpiroval Tarantino pri tvorbe Ôsmych hrozných. Symbolickou bodkou môjho hodnotenia je pozastavenie sa nad úžasnou hudbou majstra Morriconeho. Ach... takýto skladatelia sa rodia len raz za 100 rokov, a Ennio bude pre mňa vždy mojou srdcovkou. Jasných 100% pre tento westernový zážitok."Viem čo chceš. Chceš ma vyprovokovať, aby si ma zastrelil v sebaobrane. Ale ja sa nedám."

Tuším že jsem ještě nikdy neviděl spaghetti western na sněhu. Já jsem si ho tedy pustil jen pro scény s třeskutou zimou, které jsem po dnešní pekelné výhni patřičně ocenil, ale on toho nabídne víc. Hlavně cynický a nemilosrdný příběh, začínající pasáží v níž lovec lidí ubrání partu mísních povstalců skrývajících se v horách, pak se nechá najmout druhou stranou a s kámošem loví odpadlíky od těch povstalců a nakonec zabije svého parťáka, protože mu zaplatila matka, které on ulovil syna. Zbytek filmu pokračuje v podobném duchu. V tomhle příběhu se nevyplatí být ten dobrý, protože padouch je často silnější, chytřejší, nebo má prostě větší trumfy. Hudba Ennia Morriconeho tomu dala ty pravé grády a zbytek utáhl Klaus Kinski svým úchylným pohledem a Jean-Louis Trintignant svým mlčením.