Vadí nevadí (2003)

Nevadí: Fantaskní příběh od dvou zamilovaných, kteří než aby si to řekli, hrají celý život čím dál bláznivější hru plnou absurdních výzev, aniž by jim v tom realita okolního světa jakkoli překážela. Vadí: Podivný příběh od dvou do sebe zahleděných, kteří než aby si to konečně přiznali, hrají celý život čím dál bezohlednější hru plnou čím dál nesmyslnějších výzev, aniž by si všimli, že existuje i svět kolem nich a v něm i jiní lidé. Ano, je to trochu jakoAmélie. A Amélie mi vadila.

Asi nejzvláštnější romantický film, jaký jsem kdy viděla, který klade spoustu zajímavých, takřka filozofických otázek. Zda se vám bude líbit asi hodně záleží na tom, jestli přistoupíte na hru hlavních postav a nebudete přemýšlet nad tím, proč si pro zábavu ubližují a všechno tak komplikují, když by stačilo říct “miluji tě”. Film o tom, že dospět a začít žít ve stereotypu je někdy nemožné a že láska občas přináší mnohem více bolesti než štěstí. Nebo alespoň takhle jsem těch 90 minut vnímala já....

Rozporuplnost filmu mnohdy předznamenává jeho kvalitu. Jenže rozporuplnost umí být dvojsečná, když stojíte na špatné straně barikády. Vadí nevadí se mi mělo líbit. Ale tak úplně se nelíbilo. Mělo být natočené tak, aby i jinými kritizovaná místa byla pro mne bez okolků přijatá jako geniální záměr. Jenže jsem byl mezi těmi, kterým také vadila. Teď mluvím převážně o rozdílu mezi dětským hraním a dospělým "hraním", kde se vytratí poetika a zbývá jen zbytečná krutost (© by Coen Bros.). Mluvím také o mám nedokonalém přijetí konceptu reálnosti-nereálnosti celého děje. V některých filmech je vše fantasie a bez výhrad ji přijímám. Jiné jsou reálné a přijímám to též. Některé jsou namíchané a přijímám bez výhrad fantaskní i reálnou část, ale ve Vadí nevadí tomu tak nebylo. Filmu se ovšem nedá upřít síla, punkový pel a řemeslně výborné zvládnutí (kamera, hudba, slušní herci, režie). Ale svými hranami poranil mou diváckou duši a já jej do ní odmítl více vpustit.

Vím o lidech, kteří by se rvali do samotné krve, žeVadí nevadíje nejlepším filmem všech dob... Ehm... podle hodnocení už asi vidíte, že já mezi ně rozhodně nepatřím. Nejvýznamějším důvodem je -Amélie, která přinesla francouzskou vizuální trhlost k dokonalosti o pár let dříve a vedlo toho fakt, že zápletka filmu celou dobu visí na opravdu, opravdu tenké nudličce uvěřitelnosti (což samo o sobě nemusí být nedostatkem) moc nepomáhá. Děj a chování postav je tyranské, arogantní a měl jsem problém se naladit na vztah ústředního páru. Což, abych tak trochu odkázal na následující kariéru Yanna Samuella, se perfektně podařilo vyvážit v původní korejskéMy Sassy Girl, která má premisou více než blíže kVadí nevadí. Pohádkovost a hravost, kterou se vás snaží opít první kapitola je rozhodně vedlejší, méněcenou tváří k té ošlehané, trpké a cynické notě na které film skončí.55 %

Tak krásný, hravý, originální a zamilovaný příběh jsem dlouho neviděl. Byla místa, kde mě vysloveně poskočilo srdce štěstím, ale byla tam i místa, která mě u téhož orgánu zabolela, přesně jako v životě. Marion a Guillaume jsou užasní, člověk má chuť ty jejich osamocený dušičky co potřebujou ke štěstí jeden druhýho obejmout. A ta hudba, ta hudba, kdepak frantíci jsou pořád mistři originálních příběhů a Francie stodola plná filmařského talentu.