Hořké slzy Petry von Kantové (1972)

Film je rozdelený do piatich scén/dejstiev, ktoré sa odohrávajú v Petrinej izbe. Prvé dejstvo predstavuje hlavnú postavu: Petru von Kant (Margit Carstensen), ktorá vedia veľmi dlhý rozhovor so svojou sesternicou. Nekonečne monologuje, vysvetľuje svoj životný étos a je úplne neznesiteľná. Veľmi ťažko sa to sleduje. V druhom dejstve sa zoznámime s Karin (Hanna Schygulla), ktorá sa stane objektom Petrinej túžby. Od tohto momentu sa film pomaly mení. Fassbinder najskôr predstaví postavy a ich dynamiku, následne ich obracia naruby. Petrine vnímanie samej seba a spôsob, akým sa snaží prezentovať svetu, sú v rozpore s tým, aká v skutočnosti je, a ako sa správa počas zvyšku filmu. Vzťahy medzi postavami sa prevrátia: z dominantnej postavy sa stáva submisívna, z nedobytnej sa stáva úbohá, chorobne lipnúca. A v tom spočíva Fassbinderovo majstrovstvo: nesympatickú, neznesiteľnú postavu pretransformoval na nedokonalú, sympatickú a ľudskú, niečo, čo bolo veľmi odtiahnuté dokázal postupne premeniť na emočne silnú drámu, bez toho aby bola gýčovitá.

Vůbec jsem nečekala, že mě tenhle kultovní snímek, k němuž jsem se dostala až teď (protože chci vidět Ozonovo zpracování stejné látky ve filmuPeter von Kant, přišlo mi dobré se napřed seznámit s předlohou), tak otráví (ale není to zdaleka první Fassbinder, se kterým se mi to stalo, u něj pro mě platí, že buď stvoří geniální dílo, nebo vysmahne melodramatickou plytkou břečku, a ta hranice je tenká). *** Přistoupila bych ráda i na tu vypjatou scénografii, divadelnost, kostýmy i téma, ale vůbec nevidím, co objevného nebo i jen hodného pozoru bylo na sledování té břečky uvařené z tak plytkých a hysterických jalových výlevů, nebo na jejich stejně jalovém a beztvarém vyústění. Sledovat dvě hodiny to útrpné plácání se v pseudohlubokých řečech nebo spíše křečovitých, trapných deklamacích, bylo čisté duševní utrpení. Styděla jsem se i jen za to, že někdo si takhle okleštěně představuje ženské bytosti. Snad mi Ozon spraví chuť, protože téma samotné by za dobré zpracování rozhodně stálo. [Edit: Tak ne, Ozon to nevylepšil.] *** (B12) *~

Filmů s výhradně mužským obsazenstvím bych v paměti aspoň pár vylovil (třeba ze stejného rokuOáza), ale filmů, v němž vystupují pouze ženy (nepočítáme-li neslyšený hlas manžela jedné z nich na druhé straně telefonu), patří k poměrně unikátním. Naštěstí je scénář plný psychologie, úvah nad životem obecně a rozvíjí více témat, s přirozeným spěním k lesbickému motivu, že být divákem opačného pohlaví nemusí být vůbec překážkou. Částečnou překážku jsem ale začal vnímat ve výrazné odtažité stylizaci, skrze níž na mě film působil místy trochu uměle a tím i méně silně, než by mohl. Spoustou konverzace, psychologie v komorním stylu miHořké slzy Petry von Kantovépřipomněly Ingmara Bergmana a filmy jakoPersonačiScény z manželského života, z nichž jsem mnohé viděl loni a emočně zapůsobily na mě mnohem víc, přestože mě jejich sledování podobně vyčerpalo. Tady ale ten zásah až na pár krátkých záblesků ne a ne přijít a v hysterické scéně s jakýmsi „zblížením“ s panenkou na podlaze mě už ona vyumělkovanost mírně štvala... Rainera W. Fassbindera uznávám a dobrá polovina z asi 12 mnou viděných filmů se mi od něj vyloženě hodně líbila, ale tady mi připadalo, že kdyby stejný scénář natočil zaměnitelný, ale řemeselně zručný režisér běžných TV inscenací, dost možná by se pro mě konal i silnější zážitek.[65%]

Maximálne komorná dráma odohrávajúca sa v jedinej miestnosti, ktorá je svojím spracovaním čistokrvné divadlo. "Príbeh" sa odohráva v príjemne pomalom tempe, výkony herečiek sú výborné, kamera kúzli veľmi zaujímavé kompozície, všetko je to ale málo platné, keď celý ten "príbeh" je taký nezaujímavý. Hlavná hrdinka s protivne uhladeným prejavom je ako taká módna figurína, čo platí v podstate aj pre ostatné postavy. Celé predstavenie je potom ako také panoptikum figurín, pričom jedna z figurín začne byť ku koncu hysterická. Tento (silne nefilmový) druh umenia ma príliš neoslovuje. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Napošesté už to vyšlo. — Pětkrát jsem se setkal s Fassbinderem a pokaždé jsem odcházel spokojený, ale s pocitem, že tomu něco málo chybí. Až tentokrát do sebe všechno zapadlo: příběh, kamera a kompozice záběrů, až nepříjemná intimnost celého filmu, dialogy, herecké výkony. Všechno dávalo smysl. Zvláštní, že se to stalo právě u přepisu divadelní hry. Možná, že jsem pouze potřeboval opravdu si zvyknout. Vlastně je to celkem jedno.Hořké slzyjsou nepřekvapivě náročné, ale výjimečně krásné.