Una libélula para cada muerto (1975)

Těžkopádné a trochu směšné, navíc humpolácky namluvené do italštiny.

Vynikajúce španielsko/talianske giallo, koprodukcia bol veľmi dobrý ťah a Naschy si veľmi pohodlne obul talianske žánrove topánky. Pridal tvrdého policajta s fúzami, očakávane zamotaný dej, a samozrejme, krásne ženy. Na taliansku špičku to nemá, ale aj tak- Naschy nesklamal.

Smrt přichází na křídlech vážky. Samozvaný strážce pořádku v masce si vybírá prostitutky, pasáky, narkomany, dealery drog...později však ale dojde i na ty, kterým se podařilo odhalit jeho totožnost. Zbraněmi jsou, jako ve většině správných giall, meč, sekera a bodec ukrytý v deštníku. Obětí je poměrně dost, ale masakr v přímém záběru neuvidíte, i když hned v úvodu se meč míhá a krev stříká div ne na kameru. Nahotou se příliš nešetří, především Erika Blancová prodá své vnady několikrát, dojde ale i na striptýz a nahé mrtvoly. Inspektor Scaporella (Naschy) je impulzivní, drsný, po většinu času naštvaný a svéhlavý - to pozná v momentě, kdy se sám vydá do nastražené pasti. Ostatně také Erika jedná nezodpovědně ve chvíli, kdy chce dokázat, že ženy mají lepší intuici než muži, a začne po vrahovi pátrat na vlastní pěst. K lepšímu průměru přidám čtvrtou hvězdu za poslední záběr (připomene filmy Argenta i Fulciho).(02.08.2020)

Čistě průměrné či lehce nadprůměrné non-italské 70's giallo, které je španělské koprodukce, ale natáčeno bylo v Itálii (Milán), jinak ale další pěkný a zábavný sběratelský kousek. Film odstartovává ve velkém stylu (začátek nastavil laťku skutečně hodně vysoko), vypadá to na pořádnou vyvaždovačku (mrtví se pomalu nepočítají) pod taktovkou maskovaného zabijáka, jehož vizitkou je vážka, kterou vrah zanechává na orgánech čerstvě poražených obětí (ve filmu "Sette orchidee macchiate di rosso", to byl zase náhrdelník ve tvaru půlměsíce). Všechny ty vraždy provedené více či méně náhodně - nesouvisle (bezdůvodně), vypadají na první pohled docela ošklivě-hrozivě (mají tu tendenci pěkně dráždit, ano, jsou znepokojivé), ale většina z nich je "mimo obraz" a grafické (krvavé) jsou jen trochu (krom té úvodní, kde krev cáká na stěnu!). Tempo se poté trochu zvolní a mi sledujeme spíše klasikou kriminálku s prvky poliziesco filmů - zaměřenou na vyšetřování policejního inspektora s pomocí intuice své manželky (ve skromné roli Erika Blanc). Režisér Klimovsky režíruje skromnou "žlutou", trochu ve stylu Argentovek, a jak už jsem napsal s lehkými dotyky poliziesco filmů, film však postrádá a tady souhlasím s giallem, nějakou výraznější stylizaci, zapamatování si hodnou scénu, a chybějící nápady, prostě originalitu sobě vlastní (přestože premisa filmu byla docela zajímavá, tak nakonec to všecko bylo docela předvídatelné a spíše zapomenutelné), film rovněž vytváří jen velmi málo vzrušení či mrazení, vše je až žalostně průměrné, šedé a spíše nudné. Dokonce (překvapivě) tu není ani tolik nahoty a smyslnosti všeobecně, tak jako v jiných kouscích z téže doby. A to tu italka Blanc vypadala tak pěkně:-) Vraha mohl nakonec hrát úplně někdo jiný. Souhlasím i s tím, že všechno tady vypadalo strašně papundeklově, člověk který má v v tomto žánru už něco nakoukáno (tudíž může srovnávat a porovnávat) si této věci všimne ihned (ano, jde právě o tu stylizaci, ve které byli mistři právě Italové, viz. Bava, Fulci nebo Argento), působí to totiž jak pěst na oko tady. Nejlepší moment: Vražda dvou spících žen sekyrou! Celkově ale spíše šedé, nudné a zastaralé (z dnešního pohledu určitě). V rámci žánru průměr, na Španěly lehčí nadprůměr, nicméně s těmi nejlepšími italskými fláky (nebo s žánrovými klenoty všeobecně) se film nemůže vůbec měřit. Za pokus to ale stálo (doporučeno hlavně Naschyho fanouškům a zkušenějším giallo nadšencům), a obávám se toho, že lepší giallo ze 70's už možná ani neuvidím. No, jsem moc zvědav ještě na "Blue Eyes of a Broken Doll", které je považováno vůbec za jeden z nejlepších pokusů v napodobení tehdejších oblíbených italských giallo filmů.(24.02.2014)

Píše se rok 1974 a Paul Naschy potřetí zavítává do giallo vod. Tentokrát ne jako hlavní podezřelý (Blue Eyes of Broken Dolls), nýbrž jako policejní inspektor, který je na stopě záhadnému vrahovi. Tomu se přezdívá "The Dragonfly Killer" a libuje si v tom, že likviduje lůzu společnosti (feťáky, prostitutky či úchyláky). A to ve velkém stylu, protože tu je nějakých 7-8 vražd na stopáž 85 minut. Zní to velice slibně, že? Bohužel na plátně až o takový zázrak nejde. Je to hlavně díky asi režisérovi Klimovskému. On nedokázal filmu vtisknout nějakou výraznější stylizaci, zapamatování si hodnou scénu (no dobrá ta alá sedm byla good), či lepší kameru. Vše je v jeho rukách strašně průměrné a šedé. Nejvíc mi byly trnem v oku interiéry, které vypadaly strašně papundeklově. Sorry, hold Argento už se na mě dost podepsal. Docela mě mrzí dát tomuhle kousku jen 3*, protože příběh i hlavní představitel mi sedly.(03.06.2010)