U Petrovových řádí chřipka (2021)

"... a teď? Co máme?!Gorbač (slang - "označení" bývalého státníka) zemi prodal a  Jeľcin zbytek propil...". Ruská divočina bez cenzury.Zmatek a vodka -ta především. Problémem je, že v tom zmatku bloudí i samotný divák a ztrácí schopnost orientace → nastupuje silný pocit vlastní nezpůsobilosti rozeznat stěžejní od podružného.  Postřehnutelný je nezvyklý styl, technická vyspělost, výjimečné hudební motivy ale obří ambice pana režiséra jsou ve výsledku kontraproduktivní a místy "dusí" samotný(é) příběh(y).Pochmurně přitažlivé; opojné i nevkusné.

Musím přiznat, že jsemSalnikovův román(který se mně líbil o něco málo více než film) považoval za nezfilmovatelný, ale Kirill Serebrennikov odvedl dobrou práci, rozhodně se mu látka nerozpadla pod rukama, ani se nejedná o otrocký přepis, i film má svůj rozeznatelný rukopis, a jako takový nemůže být odmítnut. Přepadla mě reminiscence naWoodyhoklasický film (jelikož i zde se můžete zasmát; i když se bude jednat o smích, při němž zamrazí) - všechno, co jste kdy chtěli vědět o současném Rusku a jeho nezvedené transformaci (ale báli jste se zeptat). 75 %

Typický obraz o Rusku a Rusoch, čiže tu nechýba alkoholizmus, bieda, beznádej, zároveň voľný život nestavajúci na morálke. Horúčka je o ruskej spoločnosti, ktorá je v delíriu. Toto nie je film, skôr taký súbor obrazov s nejasnou zápletkou, ktoré majú podporiť túto hlavnú myšlienku. Napriek tomu nuda, nič, čo by ma rozpálilo.

Ruský mindfuck snímok, ktoré základnou pridanou hodnotou je fakt, že vám ukáže miestami apokalyptické zmýšľanie bežných ľudí v tejto krajine. V zásade to bol ukážkový film, ktorý ja nemusím a len sa mi potvrdilo, že Rusáci nevedia spraviť ani poriadny film - česť Serebrennikovi. Snaha bola. Postavy nesympatické, dejovo kostrbaté a emočne prázdne. Za mňa ozaj podpriemerný snímok a nemá to nič s politikou. 40 %

O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby  v pražském Edisonu v únoru 2022.