Zmizení Josefa Mengeleho (2025)

Mengele jako zaměnitelná hromada kostí v rukou černošských studentů. Kirill Serebrennikov s ním zúčtuje hned v úvodní scéně, aby dále rozvedl jeho paranoiu, panický strach ze zodpovídání se ze svých činů a ideálů, kterým stále tvrdě věří. Projevit je veřejně si však nedovolí, je to klasický případ "bytového hrdiny", který svými výlevy otravuje život rodině, která ho ukrývá, a vlastnímu synovi, jehož vidění světa je naprosto odlišné. Tahle velmi stísněná část je nakonec nejlepší, Serebrennikov výborně pracuje s paranoidní atmosférou, kamera Mengelemu doslova nastavuje zrcadla, neustále ho sleduje, často v detailu a z různých úhlů. Přitom dění před dlouhým komorním závěrem by se dalo nazvat špionážním thrillerem, ve kterém je naopak hodně využíván městský ruch, ale i paranoia se dere na povrch, těžko by to mohlo být jinak. Možná zbytečné jsou vzpomínky na "lepší časy", barevná část z Osvětimi lehce naruší soudržnost, děj je dostatečně šokující a děsivý i bez ní. Navíc je velmi známá, což se o dění po válce říct nedá. August Diehl děsivě přesný.

Zmizení Josefa Mengeleho je definitivně film, který se nesnaží být pohodlný pro diváka, právě naopak vyvolat negativní emoce, a to je zároveň jeho největší kvalita. Z hlediska režijní stránky jde o artový film. Film nás staví do pozice pozorování člověka, který je uvězněný ve vlastním myšlení. Mengele není konstruován jako tradiční filmový antagonista, ale jako postupně se rozkládající psychologický případ člověka. Minimalismus u tohoto musím pochválit a z estetického hlediska je prostě perfektní. Ze začátku film působí jako noirová detektivka, ale postupně se vyvíjí k něčemu mnohem většímu. Kamera a úhly jsou nádherné a ve výsledku je to téměř díky tomu minimalismu klaustrofobická prázdnota. Zvuk je založený hlavně na tichu, a tím pádem tuto atmosféru ještě posiluje. Herecky film stojí na civilnosti, nikoli na expresi. To funguje, protože dodává filmu reálnost a mnohem více to vtahuje do děje.

Z filmárskeho, a najmä hereckého hľadiska je film spracovaný veľmi kvalitne. Herecký výkon Diehla bol presvedčivý a výrazne prispel k atmosfére filmu.
Ťažšie je však hodnotiť samotné zobrazenie Josefa Mengeleho, keďže veľkú časť života po vojne strávil v úkryte a jeho skutočné správanie v súkromí nie je možné s istotou overiť. Otázne teda zostáva, do akej miery filmová interpretácia zodpovedá realite.
Osobne sa domnievam, že tvorcovia mali potrebu vykresliť ho ako monštrum, čo je vzhľadom na jeho minulosť a zločiny pochopiteľné a do určitej miery aj očakávateľné.

KventýnoviNeslavní lefobočcivystřelili ke hvězdám snad téměř každého  -Míšu Bednáře,Kryštofa Valčíka,Danka Vývarla,Dětřicha Mlčochaa mnohé další. Jediným, koho to naprosto nespravedlivě vystřelilo akorát tak do prdele, je famózní Dýlovic Gustík, paradoxně představitel jednoznačně nejfantastičtější, nejpamětihodnější a nejlépe sehrané etudy celých Lefobočků – geniálního nácka se zálibou v šarádách a počítání na prstech. A ten všem, kteří ho neangažovali do Holého Údu, nyní ukázal nasliněný fakáč, když právě naprosto mrazivě dechberoucím způsobem vystřihnul v hodně originálních a pokřiveně zajímavých životopisných trampotách přednostu Osvětimské experimentální kliniky konečného řešení – MUDr. Pepíka Mengeleho. Musím říct, že toho pamrda dal naprosto dokonale odporně, téměř neslezl z obrazovky a celou hrací dobu z něj jde taková zvráceně fascinující hrůza. Film samotný, jehož obskurní působivost je minimálně ze sedmdesáti procent zásluhou právě Gustíka, se sice místy táhne jako tchýnin chrchel, Stříbrňák artově kudrlinkuje a dost se zhlédnul v nedávné solidně ubíjející Zóně zájmu, ovšem nasraně druhé vcelku komplexně, atmosféricky a sem tam i záživně mapuje poměrně neprofláklou Pepíkovu Tour de Jižní Amerika i jeho vypičenou famílii. Pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „vypečenou“. Komplexně tedy klady převládají nad artovým hnidopišstvím a ten mech, kterým u toho jeden občas obrůstá, se dá poměrně snadno seškrábat, a znovu se už neuchytí.

„Válka končí pro každého v jinou chvíli. Moje ještě neskončila.“ | Některá jména vzbuzují rozechvění kdesi v nitru ostatních pouhým vyslovením. Ruský režisér Kirill Serebrennikov překonal mou osobní hranici, když v roce 2025 natočil film „Zmizení Josefa Mengeleho“. Já se totiž při filmu dojal, rozplakal i jsem si, ctění čtenářové odpustí ten výraz, ublinkl. | Děj mi nabídl relativně málo toho, co mi doposud bylo o Andělu smrti neznámé. Odkojen neustálým vyprávěním o druhé světové válce od mého dědečka, matčina otce, jsem už viděl i přečetl ledasco. Ale film mě zasáhl tak ukrutně, že mi nezbývá než se jeho režisérovi a také hlavnímu herci Augustu Diehlovi poklonit. Skvělá práce, ba přímo úchvatná. | Nemá cenu řešit detaily. Kdo se zajímá, ví, že dvojnásobný doktor Josef Mengele zplodil roku 1944 s manželkou Irenou syna Rolfa. Stejně tak ví, že jeho otec Karl, úspěšný podnikatel, vyráběl zemědělské stroje. Že bývalý SS-Hauptsturmführer byl vyznamenán v boji, že v Auschwitz působil jako lékař, byť v podání rasových hygieniků Třetí říše toto slovo dostává odlišný přízvuk, než jaký jsme zvyklí vnímat my, či že po válce utekl do Jižní Ameriky, aniž by byl za svého života dopaden. Mengeleho život je plný takových „že“ – zajímavostí, které jsem jako kluk hltal, protože jsem toužil pochopit podstatu zla. Ale jak napsáno výše: Některá jména vzbuzují rozechvění kdesi v nitru ostatních pouhým vyslovením. Josef Mengele k nim patří. | Film je natočen černobíle v širokoúhlém formátu. Obsahuje dvě barevné vložky a vypráví o Mengeleho osudech po válce. Do Auschwitz zavítá jen jednou. Německý herec August Diehl se narodil tři roky před Mengeleho úmrtím a svého úkolu se zhostil tak, že bych to nečekal. Znám ho z filmu „23“ a vím tudíž, že umí hrát velmi dobře. Ale tohle je něco víc. To není pouhé hraní. A Maximilian Meyer-Bretschneider v roli Rolfa mu slušně sekunduje, i když na kolegu nemá. Na toho ovšem v tomto filmu (i v řadě dalších) nemá nikdo. | Film se, jak už jsem stačil napsat, vrací do Auschwitz jen jednou. Ale o to drsnější návrat se jedná. Barevný koncentrák, černobílá přítomnost. A synovo dilema, co s takovým otcem. | Film by se spíše měl jmenovat „Nahota Josefa Mengeleho“, či raději, abychom se drželi originálu, „Die Nacktheit des Josef Mengele“. I když můj blízký přítel, překladatel z němčiny, mi při psaní této recenze poradil, že místo slova „Nacktheit“ (nahota) by možná bylo lepší použít „die Entblößung“ neboli obnažení. Ale je pravda, že ctěný divák uvidí Augusta Diehla několikrát svlečeného. | Kdyby se mě někdo zeptal, která pasáž mě nejvíce zasáhla, řeknu že ta z Auschwitz. Pochopitelně. Ale je tam ještě jedna. Silná, brutální, umocňující celý film. Když uprchlý lékař vyjmenovává při rozčileném rozhovoru své bývalé kolegy pracující v oboru rasové hygieny. Když se ptá, proč on to má všechno odnést, když se jen staral o veřejné zdraví. To má jeden chuť vzít kus čehokoliv těžkého a mrštit tím proti obrazu. Doporučuji nechodit do kina s čímkoliv takovým. Ale pro mladé je tahle scéna důležitá. Dozví se konkrétní jména skutečných zločinců. Horst Schumann, Carl Clauberg, Victor Capesius, Friedrich Entress, August Hirt. Tohle považuji za skutečně důležité. A výchovné. | Skončím vzpomínkou na svou dějepisářku ze základní školy. Fascinoval ji kdysi můj referát na Klause Barbieho. Tento esesák a gestapák sloužil od konce roku 1942 ve francouzském Lyonu, a to až do konce války. Z pozice velitele páchal strašné skutky, za které získal přízvisko „lyonský řezník“. Jeden případ za všechny: Ve čtyřiačtyřicátém nařídil deportaci 44 židovských dětí. Od té doby pokaždé, když vidím číslo 44, si vybavím hladce oholenou tvář dobře vypadajícího muže, který se u soudu v sedmaosmdesátém roce tvářil jako ztělesněná nevinnost. Jakmile se paní učitelka sebere po právě prodělaném odstranění slepého střeva, zavolám jí a připomenu se. Jestlipak si vzpomene na naše diskuse o nacistických zvěrstvech, kterých bylo za ony čtyři roky vzájemné spolupráce mnoho? Možná ano, možná ne. Ale tenhle film, který popisuje hnusné věci, ze kterých se mnohým bude chtít zvracet, jí doporučím. Protože je ukazuje tím nejkvalitnějším způsobem. Bez zbytečného sentimentu, ovšem s o to větší důrazností. Možná by se film, když o tom tak přemýšlím, mohl jmenovat „Das Pendel des Josef Mengele“, „Kyvadlo Josefa Mengeleho“. Kyvadlo, které se v jednu chvíli rozkymácelo natolik, že navždy příjmení Mengele odpálilo do slovníku nejhorších slov.