Tři (1965)

Tři povídky, vzájemně propojené jednou postavou a každá se odehrává v jiné fázi druhé světové války. Jugoslávských filmových reflexí tohoto období jsem pár viděl, takže už si můžu dovolit menší srovnání mezi nimi a v tomhle případě musím suše říct, že to byl průměr. Ne doslova, ale ve skupině stejných filmů stejného státu. Sice mám mnohem radši reflexe válečné situace z pohledu běžných, nějak přežívajících lidí, což naTřivíceméně sedí, ale navzdory solidním řemeslným kvalitám snad všech povídek jsem zůstal nezasažen. Celkově i jednotlivě. Asi mi sedí, když je to víc zapuštěné do celé společnosti, když je to méně fragmentární, protože tady má každá povídka jiný styl a jiné vyznění, byť všechno vede k tomu stejnému, ale přitom každá povídka stojí až moc sama za sebe a vlastně u každé jsem si řekl, že už jsem stejný nápad viděl jinde a zpracovaný silněji a vrstevnatěji. První povídka mi připomnělaV pasti(davovou psychózou), druhá poslední povídkuAu coeur de la viea poslední zase závěrJitra. A všechno ve mě rezonovalo víc nežTři, jelikož mi přišlo prostě jen "tradičně dobré" a nic víc. Lepší 3*

Výborná vojnová dráma zachycujúca tri ťažké životné okamihy zo života Miloša Bojanica. Staneme sa tak svedkami davovej psychózy civilistov na železničnej stanici a popravy nevinného človeka len kvôli tomu, že nemá doklady, honu nemeckej jednotky na dvoch záškodníkov a neľahkého rozhodovania o vine kolaborantov po vojne. Produkcia je výborná a všetky časti príbehu majú výbornú atmosféru vytvorenú minimom dialógov len pomocou obrazov. Možno pri poprave mohli mŕtvemu novinárovi urobiť aspoň diery do kabáta a Slobodan Perovic mohol svoju smrť zahrať hodnovernejšie. Ostatné herecké výkony sú výborné a herci svoje roly hrajú perfektne, či už majú dialógov veľa alebo málo.

Vojna založená skôr na sugestívnych pohľadoch než na bojových akciách. Vojna založená na dialógoch s dlhými mlčiacimi pauzami, ktoré majú svoju umeleckú, ale aj výpovednú hodnotu. Pomalý film, aby divák stíhal rozmýšľať. Nie asi pre každého, teda pre väčšinového diváka skôr nuda. Film má síce tri poviedky, ale ide o jednu scénu z troch perspektív. Podľa mňa šla tá voja zobraziť aj silnejšie. Veď Balkánci sú na to experti.

Scenár filmu je voľne spracovaný podľa poviedok Antonia Isakoviča „Papradie a oheň“. Témou tohto poviedkového filmu je zbytočná smrť spôsobená strachom, zúfalstvom alebo porážkou. V prvom prípade je to smrť realizovaná predstaviteľmi moci, vojenskou hliadkou, bez súdu , bez dôkazov, nezmyselná smrť, ktorej hlavný aktér Bata Zivojinovič bol iba svedkom. Ide o smrť, ako trest. V druhom prípade opäť smrť tentokrát v realizácii okupovanými silami v Juhoslávii, tu hlavný aktér Miloš (Bata Zivojinovič), ktorý sa pridal k partizánom, pôsobí ako jedna z možných obeti. A v poslednom prípade je Bata Zivojinovič exekútorom vykonania trestu popravou, vrátanie dievčaťa, ktoré sa mu páči, tu ide o smrť, ako prejav necitlivosti. Film je smutný a depresívne ladený a výrazne sa odchýlil od predpísaných pravidiel partizánskych filmov, ktoré sa točili v Juhoslávii v tej dobe. Aj keď dej všetkých troch poviedok má rovnaký všeobecný charakter, odohráva sa počas okupácie Juhoslávie Nemeckom, nakoniec každá časť je iná.

Velmi působivý film s válečnou tematikou, v němž v podstatě chybí spektáklové pojetí bojových akcí a místo toho jsou sugestivně vyobrazeny chvíle, jež s takto úzkostným stavem univerzálně souvisejí kdykoliv, momenty čekání, náhlých spontánních peripetií, bezcílného útěku neznámem, osudových chyb, složitých dilemat a trestání viníků. Třemi částmi (vycházejícími z povídek Antonije Isakoviće) prochází postava studenta, posléze vojáka na útěku a nakonec člena místního partyzánského vedení Miloše Bojaniće (Bata Živojinović), za jehož individuálním osudem však můžeme cítit příběh mnohých, jež válečnými lety prošli. V první části jako člen zoufale čekajícího davu na nádraží přihlíží zastřelení nevinného fotografa, náhle nařčeného ze špiónství, při osamoceném napjatém útěku bažinatou krajinou se setkává se smrtí ještě z větší blízkosti, když na chvíli spojí a pak zase rozdělí síly se ztraceným partyzánem, jehož mezi křovisky dostihnou Němci a nechají jej upálit v chýši, a v závěru je naopak sám nucen rozhodovat o popravách těch, jež se provinili zradou národa styky s nacistickými okupanty, včetně dívky, k níž cítí lítost, ale logika trestu mu nedovolí ji omilostnit. Petrovićův mezinárodně průlomový snímek (nominace na Oscara) o různých podobách smrti, strachu, krutosti a zmaru, je dusivě intenzivní v detailech i celkovou atmosférou a připomene svým univerzálním záměrem (i strukturou) například Eroicu Andrzeje Munka.