Toyen (2005)

Nejzvláštnější film, který jsem kdy viděl. To samozřejmě neznamená, že je špatný, jenom nevím, co si o něm mám přesně myslet. Prezentace se mi líbila, herecké výkony byly slušné a film určitě vyniká svojí surreálností. Děj, pokud tam vůbec nějaký je, jem ale vůbec nepochopil. Myslím, že to je film, který si člověk musí pustit víckrát, aby ho aspoň částečně pochopil, protože z jednoho shlédnutí jsem si toho moc neodnesl.5/10

Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy.

Když mám tu správnou náladu, tak se ráda podívám na umělečtěji pojatý film, ale tady toho umění bylo až příliš. Uznávám, že z výtvarného hlediska se jedná o velice zdařilý počin, ovšem výpovědní hodnota snímku je hodně diskutabilní. Chtěla jsem se o malířce Toyen něco zajímavého dozvědět, jenže na nějaké informace o jejím životě bohužel došlo jen sporadicky. (45%)

Jaj, pane Němec... Natočit čistý experiment, bez děje, příběhu a všeho, co film má, je sakra těžký úkol hodný těch nejsilnějších. Opravdu. Navíc by mě zajímalo, který filmový znalec na ČSFD k tomu přiřadil žánr - tohle je drama fakt stěží, tohle je experimentální film, opakuji, EXPERIMENTÁLNÍ. A když tak ještě životopisný, když doléháte k upřesnění. Ale co, kdybych si takhle měl stěžovat u každého filmu, tak by se tomu věnovala spousty komentářů k filmům. K filmu - Jak jsem psal, je v tom snaha natočit čistý experiment. Noční hovory s matkou se snaží držet nějaké myšlenky, ačkoli se jí ve finále nedrží a strašně odbočuje úplně mimo. Jako jo, něco je fakt vyvedené, povedené a zajímavé, ale prosím, s tím záběrem na kanály a plyn to snad nemyslel Němec vážně... Chápu myšlenku, ale tohle je prostě nechtěně směšné. Já u toho dostal asi pětiminutový záchvat smíchu a podobná situace se opakovala, když tam byl sestřih výpisků z nějakých knih a v každém výpisku je slovo "žid". Opět, chápu myšlenku, ale to její provedení je prostě směšné, nezlobte se na mě... Navíc je ke konci filmu vidět, že to Němec nezvládá a že to na hodinu utáhne stěží. I když, je to pořád srozumitelnější, než experimentální úlety Petra Marka. Ve finále to, bohužel, zachraňuje ten fakt, že je to nechtěně směšné a jen díky tomu to asi je na 3*. Ono i jako experiment by to asi bylo na 3*, ale dost tohohle filozofování. Podruhé to už vidět nemusím (ačkoli, kvůli tomu nepovedenému možná, už jsem se dlouho takhle nezasmál), za pokus vám to stojí jedině, když máte rádi nebo snesete experimenty. Jinak ruce, nohy a vše ostatní pryč. Ještě se musím zmínit o nekonečné pasáží o kvetoucích uších (Uši kvetly. Uši kvetly. Uši kvetly.), která je prostě moc dlouhá. Jinak, Němec tu má opět ty své typické znaky, jako jeho alter ego v černém klobouku a černém saku nebo taky nějakou dlouhou nesnesitelnou část.

Po velmi vydatné večeři vyrazit na Toyen není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Pod vlivem mnoha událostí, zážitků, myšlenek a pocitů jsem během hodinové stopáže nebyl schopen se správně koncentrovat a náležitě tento umělecký snímek vnímat. Naštěstí se nedá hovořit o nějakém ději, spíše jen o pásmu obrazů, básní a myšlenek. Jan Němec je jeden z nejzvláštnějších režisérů.