Requiem za sen (2000)

Toto bude jeden z tých filmov, ktorý v čase uvedenia prišiel s niečim nevídaným, šokujúcim alebo invenčným nápadom...ktorý bol potom tisickrát zopakovaný v ďalších filmoch a seriáloch. A zrazu už ten invenčný nápad (ktorým mohol byť zbesilý strih, film o drogách "bez drog", prerod milej pani v úplnu trosku) taký invenčný už nie je. A v roku 2026 to aspoň pre mňa presne takto dopadlo. Film ma väčšinu času nepríjemne nudil a zaujal ma v podstate až v posledných 20-30 minútach, kedy jednotlivé dejové línie začali vrcholiť. Čo ale jednoznačne stojí za pochvalu je výkon Ellen Burstyn a fakt, že Jared Leto mi v tomto filme neliezol na nervy.

Film ako médium je neskutočne silné a tento film sa s psychikou pohraje tvrdo ako niekoľko dávok heroinu. Ďakujem bohu, alebo niekomu kto má nadomnou ochrannú ruku, že som nikdy žiadne tvrdé drogy neskúšal a nikdy nevyskúšam. Tak ako je na krabičke cigariet obrázok rakovinou zničených orgánov, tento film by mali povinne púšťat mladým neskuseným ľuďom, aby vedeli čo je návyk a závislosť. Z filmového hľadiska je to bomba, kamerové nápady, ktoré som asi ešte nikde nevidel, rýchly Ritchiovský strih, zvukové efekty ako z iného sveta a tá hudba tak to je majstrovstvo. Na konci si človek uvedomí, že každodenné problémy sú nič a vlastne máme všetko, aby sme boli šťastní.

Takže, najskor som čítal knižnú predlohu, ktora sa vzhľadom na jej spôsob písania citala pomerne tazko. Dejovo to tiez nebolo bohvieco, ale dalo sa. Nasledne som sa pustil do filmu. Vzhladom na vysoke hodnotenie a ospevovanie, ze sa jedna o jeden z najkvalitnejsich filmov o drogach, som sa nan riadne tesil. No vysledok? Za mna sklamanie. A pomerne dost vysoke. Hned na uvod, co sa tyka dejovej linky Sáry, tak ta ma nebavila uz v knihe a rovnako zbytocna mi prisla aj teraz vo filme. Bud sa venujme teme drog, alebo sa venujme príbehu Sary a nie obom naraz. Dalej, film posobi dost chaoticky a ma naozaj divny strih a celkovo spracovanie. Kedze som cital kniznu predlohu, tak som mal aspon taky medziscenkovy prehlad, kedy som vedel ako postupujeme pribehom a vedel som si vyplnit okna medzi jednotlivymi castami. Ale divak, ktory nepozna predlohu bude mat v tom zmätok. Divne prestrihy, divne zvolene soundtracky, miestami to vyznelo az komicky, co by takyto film asi naozaj nemal. Taktiez zbytocne unahleny zaver, ktory vzhladom na stopaz necelych 100 minut, mohol byt roztiahnuty trochu dlhsie. Hlavne teda cast, kedy uz sa dostavaju abstinencne priznaky, problem zohnat drogy a celkovo zaver kazdej jednej postavy, ktory bol v knihe celkom fajn. Samotny film ma uprimne ako celok nezaujal, prvych 50 minut ma doslova nudilo a ani nezaujimalo, ako tak pozeratelnych je poslednych 30 minut.. co vzhladom na take vysoke hodnotenie je naozaj malo. Kto chce vidiet skutocny nášup co sa tyka drog vo filme, nech zvolí film My deti zo stanice zoo. To je film, ktory ma odrovnal psychicky na niekolko dni.

Asi jsem film viděl ve špatnou dobu - tím myslím čtvrt století od premiéry, kdy jsem viděl už desítky podobných a mnohem víc drsnějších filmů. Nicméně film je po řemeslné stránce opravdu skvělý, jediné, co mi už fakt lezlo krkem, byly rychlé sestřihy aplikace fetu, které se opakovaly a po xté už neměly smysl ani sílu. Wayanse jsem znal jen z komedií a očekával jsem, že mi tam sedět nebude - opak byl ale pravdou. Leto mi snad poprvé nepřišel jako otravný neherec, a Connelly, ta byla docela fajn. Kdo mě ale nejvíc zaujal, byla Ellen Burstyn v roli osamělé matky, která hledá nějaký smysl života. Před pětadvaceti lety bych si jí snad ani nevšiml, ale teď, po čtyřicítce, se do ní umím krásně vžít. Pro mě byla na celém filmu nejlepší.

Na jedné straně jsou 4 protagonisté filmu, kteří mají sny. Sny se časem přemění na naději, která je hlavním motorem jejich činů. Naděje se přemění v zoufalství a zoufalství v uvědomění reality, ze které není cesty zpět. Na straně druhé je divák, který sleduje neúprosný pád protagonistů a přirozeně doufá v obrat k lepšímu. Tento film ale obrat nikdy nepřinese. Místo toho je situace stále horší, což vyvolává pocit beznaděje. Divák v určitou chvíli doufat v obrat přestane a říká si jen, co může být horšího. A horší je každá další minuta filmu. 
Requiem za sen představuje surové a emotivní zobrazení závislosti a pádu, kde sny jen přecházejí v noční můru bez možnosti návratu, a kde divák zažívá společně s postavami tuto bolestivou cestu od iluzí k hořké realitě.
Film mi předal přesně to, co mi předat chtěl a já z toho byl znechucený a zároveň nadšený. Zvlášť musím pochválit originální a skvělou práci s kamerou.