Démanty noci (1964)

Klobouk dolů před kamerou, která si dokázala v delších nepřerušených záběrech poradit i s prodíráním se hustým lesem a stoupáním do kopců či schodů. Prvních 15 minut se nemluví, závěrečných 15 minut je to už vesměs jen mlaskání, tleskání a opilecké popěvky neměckých důchodců. Za námět přidávám hvězdičku.„Sedni si ke mně. Jdi sám.“

Je zrejmé, že Němec sa inšpiroval významnými autorskými režisérmi. Napríklad Bressonom s jeho asketickým, strohým minimalizmom, využívaním nehercov a dokonca aj niektorými jeho charakteristickými zábermi, ako sú detaily rúk. Ale aj Resnaisom, najmä filmomHiroshima, mon amour: spôsobom, akým pracuje so spomienkami a minulosťou a ako ich preplieta so súčasnosťou. Ďalej menením vizuálov, podľa toho v akej rovine filmu sa nachádzame. Pravdepodobne bol inšpirovaný aj inými režisérmi, ktorých som prehliadol. O to viac je pôsobivé, že tento film pôsobí ako jedinečný: Němec berie všetky tieto vplyvy a transformuje ich do jeho vlastnej a koherentnej vízie. Hneď od prvej scény sme vtiahnutí priamo do deja. Dlhý záber počas ktorého mierne roztrasená kamera sleduje dvoch chlapcov, ktorí utekajú do lesa, zatiaľ čo okolo nich znejú výstrely. To udáva tón filmu, ktorý sa stáva mimoriadne taktilným a zážitkovým. Kamera Jaroslava Kučeru a Miroslav Ondříčka je úchvatná a skvele zdôrazňuje textúry: vlasy, pokožku, vodu, skaly a kôru stromov. Všetko je hmatateľné. Táto zážitková, strohá, drsná hmatová časť je kombinovaná s jemnejšie farbenými sekvenciami snov/predstavivosti, ktoré si zachovávajú taktilitu tej prvej, ale majú iný tón. Asociatívny strih medzi týmito dvoma rovinami (napríklad drsná textúra šišky alebo vetvičky v kontraste s mäkkou prikrývkou visiacou z okna) je ohromujúci a emočne pôsobivý. Tieto strihové voľby ďalej posilňujú senzualitu. Jedna scéna ku koncu sa trochu tiahne, ale ako celok je to skvelé. Technicky pôsobivé, audiovizuálne vynaliezavé, silne atmosférické, hlavne však ide o unikátny zážitok.

Kamenem úrazu jsou retrospekce, které „přinesly“ násilné trhání děje; navzdory ocenění za střih to cítím přesně tak, jak to píšu. Je to, jako když na hodně drahou látku (ne, nejsem švadlena) vezmete tupé nůžky a tím narušíte celou strukturu kvalitního výchozího „materiálu“. Takže ve výsledku cítím pokles oproti studentskému filmu pana NěmceSousto, o kterém jsem původně přemýšlela jako o tematické předehře k "Démantům".Žel z mého úhlu pohledu došlo ke ztrátě. Ale přesto je to vynikající filmový zážitek už jenom kvůli tomu tlaku z výchozí situace, z doby, z útěku z nesvobody, z tyranie. Doufám, že se nemýlím a panNěmecbyl/je zařazen ve výuce pro stávající i budoucí režiséry v rámci příslušné vysokoškolské instituce, i když na straně druhé vnímám (dle současné tvorby), že počet posluchačů na přednáškách o jeho tvůrčí práci  s vysokou pravděpodobností není dostatečný.

Celovečerný debut Jana Němce, Démanty noci, je nápaditým experimentom, ktorého motívom je aj záznam emócií a ich následný prepis do filmového obrazu. Němec veľmi umne pracuje s porušovaním priamej línie naratívu a do hlavného príbehu zaraďuje spomienky na minulosť a nedávne udalosti, rovnako ako zhmotnené predstavy a obavy postáv. Pomocou tejto techniky rozprávania sa divák postupne stáva súčasťou deja a dokáže si k postavám vytvoriť osobný vzťah, pretože získa dojem, že ich veľmi dobre pozná. Němec si takisto uvedomuje, že film je najmä o rozprávaní cez obrazy a zrejme aj preto scenár obsahuje len veľmi malé množstvo viet. Do celého konceptu mi však nezapadali scény so skupinou nemecky hovoriacich poľovníkov. V zajatí dvoch utečencov skupinou starých lovcov som videl tendenciu vrátiť sa k lineárnemu rozprávaniu a vytvoriť tak pomyselný vrchol celej zápletky. Dovtedy bol film záznamom emócií a zhmotňovaním spomienok a strachu na filmový pás. Dej bol vyrozprávaný cez osobnú skúsenosť postáv a cez ich prežívanie daných okamihov. Scény s poľovníkmi z môjho pohľadu zvolený spôsob rozprávania uzemnili a prerušili kontinuitu. Samotný záver je dôkazom toho, že film by pokračoval v rozprávaní tou istou technikou, aká bola použitá na jeho začiatku.

Mladíci běží lesem, pak jdou rychle, pak leží ve vagoně – tato scéna ještě pětkrát, pak jdou pomalu, dále pražské tramvaje – stále dokola, jedí šišky (smrkové), válí se v mraveništích, plouží se lesem, záběry deště v lese (jediné, co se mi líbilo), vraždění hospodyně (asi osmkrát), důchodci 80+ mají hon, sprint o holi, hbití staříci slaví úspěch, senioři jdou na pivo a něco na zub.