Svěží vítr (1969)

Proud mladých revolučně naladěných svazáků se jako odhodlaná řeka zurčící zvukem revolučních písní plynule proplétá cestami, razí si cestu skrz všechny dveře a brány, které její rozhodnost nemůžou ani v nejmenším zastavit, a tuto plynulost přejímá i filmová kamera. Střet mladých komunistů s chovanci církevní školy se stává i alegorií průběhu samotné revoluce, s jejími zvraty a obraty, strmými vzestupy i pády, kdy počáteční upřímnost ideje a jednotu prostředku a cíle střídá radikální prosazení vlastní vůle, kdy vše končí s příchodem a vládou "strategicky" uvažujících technokratů, byrokratů či pouhých praktiků moci. To vše vměstnané do jednoho dne a do miniaturního měřítka jedné skupinky věčně zpívajících svazáků.

NaSvěží vítrse musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. SymbolikaSvěžího větrupro mě byla mnohem čitelnější než například uSezóny příšera zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více.

Jancsó se koncem 60. let silně politicky vyhranil; v duchu levicových tužeb po převratu v systému násilným či myšlenkovým nátlakem začal využívat revolucionářské symboly, teze a historické inspirace. Svěží vítr se vrací do období hnutí Lidových univerzit z roku 1948, je však založen spíše než na realistické věrnosti na stylizaci a aktualizaci (např. ponechání oblečení z doby natáčení) a atraktivní tanečně-hudební nadsázce. Studenti, bezmezně oddáni spontaneitě sepjatých rukou, tanečních kreací v kruhu a politických hesel, orodují za angažovanost na jedné ze škol, zároveň však mezi nimi probíhají vnitřní konflikty a charakterová dramata, spory, jež dokládají, že i levicový kolektiv funguje na několika úrovních, neprůhledné hierarchii a síly jsou tedy rozptýlené. V tomto případě nesmírně pohyblivá mizanscéna, plná aktivity uvnitř širokoúhlého rámu (až se chce i divákovi začít běhat, skákat, otáčet se na všechny strany), je ještě více zdynamizována nespoutanými trajektoriemi barevné kamery Tamáse Somló v dlouhých, maximálně protažených záběrech. Výstražné ticho při závěrečných titulcích opět slouží k (sebe)reflexi a vyhodnocení – tohoto fascinujícího jednoaktového plenérového divadla – po svém, byť v době vzniku, při uvedení v Cannes, bylo jeho politikum přímočařejší.

7,0/10 Pod pláštikom stretnutia a diskusie mladých stúpencov komunizmu a študentov na cirkevnej škole Jancsó zobrazuje na symbolickej rovine myšlienkový vývoj komunistického hnutia. Od pôvodných etických či humanistických ideálov dochádza z rôznych príčin k rozkolom a vnútorným bojom v rámci hnutia, počas ktorých dôjde aj na ideu permanentnej revolúcie (charakteristickej pre totalitárne režimy). Jancsó sa nevyhýba ani následnej degradácie pôvodných ideí do demagógie, prázdnych fráz a politického oportunizmu, za čo si iste od vtedajších čelných predstaviteľov Strany nevyslúžil pochvalu.

Těžce stravitelný snímek (spíš po formální než obsahové stránce). Člověk neví, jestli je to muzikál nebo není, jestli je to mysleno vážně nebo jestli to naopak není už náhodou ironie, jestli tehdejší mládež byla opravdu "taková" nebo jestli z nich dělá blbce Jancsó. Je pravdou, že ani s jedinou z hlavních postav jsem nedokázal simpatizovat, natož se s některou identifikovat. Vlastně jediný jakýsi pocit, který ve mě film zanechal, je nechuť k lidem, kteří brblají o svobodě a při tom ji chtějí šířit násilím (což se mi ostatně hnusilo už před tímto filmem). Nevím - film jistě už dost ztratil se svého účinku, který měl v době vzniku, a také ho jistě dokáží se vším všudy správně pochopit jen Maďaři, ale vcelku se mi film líbil. Po technické stránce je film precizní a řešený stroze a funkčně - několikaminutové záběry, zajímavé řešení barev usnadňující rozeznávání postav, pěkná kamera, minimalistické výkony herců. Zajímavé také je, že ačkoliv se děj odehrává na konci 40. let, ponechali tvůrci hercům oblečení z doby natáčení - už z toho můžeme předpokládat, že tento film nemůžeme brát jako rekonstrukci tehdejší doby či pokus o jakýsi vérismus - naopak musíme film od začátku číst jako něco stylizovaného, nesvázaného realitou, i když z reality vychází. 14. 8. 2010 : Druhé shlédnutí, přidávám pátou do počtu. Neskutečná práce s kamerou..