Svatba s podmínkou (1965)

Já se tedy budu opět v začátku svého komantáře opakovat a třeba si to někdy někdo, kdo na to má na ČT vliv přečte. Opravdu nerozumím, proč když je archiv českého a československé filmu plný takových skvělých filmů se skvělými herci, proč neustále několikrát do roka vidíme stále na obrazovkách to samé. Obrození v tomhto ohledu dělá pouze CS film, který tyhle filmy na své vysílání zařazuje. Na tenhle film se stojí podívat hned z několika důvodů, určitě tu všichni diváci ocení krásnou Drahokoupilovou, která je tu v takové té nejideálnější době hereckého působení a moc jí to tu sluší. Další důvod je celý příběh, který tu řeší z prvu takovou banalitu, která se rozvijí do příběhu, kde si člověk musí položit hned několik otázek na vrub své vlastní existence a vlastních vztahů. Brzobohatý tu je ten pevný, úspěšný charakterní můž co má ve výrazu v každé roli to, že mu člověk věří všechno co zrovna říká nebo dělá. Vlasta je mrcha, i když na konci jí to asi také mrzí a Vlastík je hodný kluk, kteří to mají v životě prostě takovéhle.

"Blbec? Spíš chudák..."Tohle vůbec není jen o modernistické jazzově laděné hudbě Ladislava Simona (s dominujícím basklarinetem), která jinak vytváří skvělou "šedesátkovou" atmosféru, nebo o výborné černobílé kameře Josefa Illíka. A není to ani jen o čarokrásných a hlubokých očích Marie Drahokoupilové (ač ty oči prostě nemají chybu).  Celkově musím říct, že jsem zas jednou, pokud jde o československý film, objevil "Ameriku". Pavla Kohouta znám jako dramatika a scénáristu, ale že i sám natočil pár filmů, jsem doposud nevěděl. A nevedl si podle mě vůbec špatně. Asi i proto, že točil podle svého scénáře, který mi přišel více méně věrohodný (ač závěr se asi dal čekat). Michael Junášek v hlavní roli ne sebevědomého Vlastíka, sice nezapře, že moc zkušeností před kamerou nepobral, ale pro tuhle roztomilou roli "dušínovského" střihu, mi přišel vcelku příhodný. Ta jeho role pěkně kontrastovala se šviháckým vzevřením Rodoslava Brzbohatého.

Pavel Kohout se zde překvapivě předvedl nejen jako výborný dramatik a scénárista, ale i jako zdatný režisér. Snímek je zajímavou psychologickou sondou do vývoje postav v příběhu, který se nenápadně rozvine do dramaticky závažné podoby z poměrně nevinné souhry náhod.  Kromě dobře vygradované a v závěru až strhující zápletky na diváka z filmu dýchne neopakovatelná atmosféra 60. let, kdy čs. kinematografie již zdatně dokázala držet krok s těmi nejlepšími evropskými. Ani poněkud prkenný "neherecký" výkon (s výjimkou vyděračské rozchodové scény v karlovarském hotelu) Michaela Junáška snímku  nějak neublížil, ba mu svým způsobem možná dodal na civilní přesvědčivosti. Tento snímek bych neváhal plnohodnotně zařadit do tzv. nové čs. filmové vlny.  Pavel Kohout už evidentně vyrostl ze svých původních svazáckých střevíčků a předznamenával tak již i svůj další osud.

Krásný snímek, jedna z mnoho novovlnných filmových "perliček na dně". Pochválit se dá všechno - od herců, přes jazzovou hudbu, scénář a režii Pavla Kohouta až po lahůdkovou kameru Josefa Illíka (ten si navíc zahrál jednoho z uniformovaných svědků na svatbě). Asistenty kamery byli Jaroslav Kučera a Emil Sirotek.

Přišlo mi to celý takový "divný". Asi to tak v minulosti bylo, že byl problém se přihlásit k trvalému pobytu, kde by člověk sám chtěl. Celá ta story mně ale přišla taková prvoplánovitá, P. Kohout v té době ještě stále protěžovaný komunista. Spíš bych to tipnul na protekci - jo, to víš, soudruhu, skvělá věc, natoč to. M. Drahokoupilová mi v té roli taky moc "neseděla"...