Stalo se v Turíně (1963)

Filmové drama, které ani po více než šedesáti letech nezestárlo. Dramaticky vypoinované situace zrežírované Monicellim a vrcholící  (nevyhnutelně) tragickým vyústěním jsou ukázkou snímku balancujícího na pomezí několika zdánlivě protichůdných žánrů. Ale zde jsou skloubeny skvěle. Původní název filmu "Soudruzi" by v době jeho uvedení v československé kinodistribuci nepochybně zabil jeho návštěvnost podezřením na komunistickou agitku (což ale rozhodně není !!!).

[3,5*]"Javravím,ženieibahodinu,alecelýdeň,celýtýždeň,kýmsivašišéfovianeuvedomia,žemajúdočineniasľuďmianiesťažnýmizvieratami!“Komédia so smutným podtónom, alebo keď chcete, ťaživá sociálna dráma nakrútená v humornom duchu. Tvorcovia tu veľmi pôsobivo zobrazujú ťažké podmienky talianskych robotníkov na konci 19. storočia (náročná a nebezpečná práca so 14-hodinovými zmenami, úbohé bývanie, živorenie), pričom sa netaja svojimi socialistickými názormi. Pri sledovaní som si nemohol nespomenúť na tematicky príbuzný film Andrzeja WajduZasľúbená krajina (1974)s množstvom veľmi podobných prvkov (veľká textilná továreň s neľudskými pracovnými podmienkami, tragické pracovné úrazy, bezohľadný továrnik pripútaný k vozíku, a ďalšie). Vo svojej role oduševneného agitátora s mimoriadnymi presvedčovacími schopnosťami tu žiari Marcello Mastroianni (profesor Sinigaglia), ale výborní sú aj ďalší hereckí predstavitelia, ako sú zavalitý Folco Lulli (Pautass) v jeho podaní veľmi rázneho robotníka, či v menšej role nóbl prostitútky šarmantná Annie Girardot (Niobe). Za najsilnejšie scény snímky považujem hromadnú bitku pri vlaku s konkurenčnými hladujúcimi robotníkmi z iného mesta (Saluzzo) a atmosférickú večernú scénu stretnutia v luxusnej kaviarni s Marcellom Mastroiannim a Annie Girardot."Napíšmi!" "Veďnevieščítať! "Ajtaknapíš!".

Ach jéj,ťažký život robotníkov bol v tom Taliansku spred 130 rokov. To človek makal jak otrok 14 hodín denne a keď si vyprosil zníženie aspoň o hodinu, tak ho skoro aj do basy poslali, čo si to otvára hubuprašivecjeden. Našťastie tieto hrôzostrašné pomery sú dávno preč a dnes sa napríklad robotnícka vrstva na Slovensku má akoprasa v žite, v pohodičke si popiskuje na dvanástkach a čo by aj nie, keď človeka na konci mesiaca čaká tučná odmena v podobe tretinového platu oproti pracovníkom tej istej firmy o pár sto kilometrov ďalej na západ. A ani sťažovať sa nebude, dobre vie, že je taký nenahraditeľný, že na jeho miesto čaká v rade lenpäťsto Ukrajincov, Bulharov, Srbov. Vďaka za tento posun, kvôli ktorému som nedokázal túto sociálne ladenú drámu až tak dramaticky prežiť.

Vcelku sychravé sociální drama z dob vrcholného kapitalismu, kdy se slovo odbory pomaličku blížilo do slovníků neologismů. Marcello Mastroianni jako italský "lenin" přesvědčuje, burcuje a podvrací staré pořádky , přitom stihne v asi nejživotnější scéně téměř svést krásnou a mladou Annie Girardot a na konci se dočká obdoby Ejzenštejnova kočárku. "Ta fabrika je naše!"  Fabrika ne, ale práva ano...

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru.