Moji přátelé II (1982)

Bol som zvedavý, ako tvorcovia oživia Noireta, ale nevymýšľali nič zložité, len opäť film tvorí niekoľko spomienok na skoršie roky, keď ešte žil a pomedzi to je pár historiek zo súčasnosti. Tentoraz ma ale žiadny z príbehov moc nechytil a nebavil, aj keď asi najlepší bol s vymáhačom. Mal som dosť problém nejako fandiť alebo si len užívať fórky tejto partie, lebo všetci boli dosť veľkí hajzli, čo podvádzajú manželky, nestarajú sa o svoje deti a pomedzi to sa bavia tým, že si robia prdel z ľudí ktorých stretnú. Jednoznačne najväčší problém som mal s postavou Tognazziho, vyložene ma štvala. Ale aj odhliadnuc od všetkých antipatií, veľa zábavných momentov som vo filme nezaznamenal.

Bylo nás pět (a byli jsme pěkný parchanti). Volně spojené příhody party kamarádů, kteří by za fór prodali babičku, a to zcela bez nadsázky. A i jejich ostatní jednání je veskrze cynické. Píchat manželku někoho, s kým vždy následně přátelsky pohovořím, nebo dát syna do „útulku“, abych se o něj nemusel starat? Vystřelit si ze zhrouceného vdovce na hřbitově? Humor „Mých přátel“ se pohybuje od nevinných mystifikací či skoro happeningů až po zcela bezohledné žerty, přičemž když je třeba, nevyhýbá se ani přátelům. Jsou to sympatičtí kumpáni a člověk pobaveně sleduje, s čím přijdou tentokrát – a zároveň si uvědomuje, že je to mnohdy hodně přes čáru. A s věkem zjevně žádné zmoudření nepřichází. Jako by se tím snažili přehlušit nesmyslnost existence dle hesla „Dokud se chechtáš, tak na tebe nemůžou“. Jako by se tím aspoň trochu stávali škodolibými božstvy, trickstery, kteří jsou vlastně mimo dobro a zlo a pro svou zábavu převrací věci naruby… Každopádně skvělé.

Oproti jednotke menej vtipu, stále tá istá tematika žien a nadržanosť starcov nad hrobom a pribudli pseudo vtipy z tém, u ktorých by sa žartovať nemalo. Navyše častokrát príliš ujačené, to ženské hysterčenie sa fakt nedalo vydržať. Okrem úvodnej scénky na cintoríne už neprišlo nič, na čom by sa dalo schuti zasmiať.

Nebylo mi to jen příjemný, obsahuje to i momenty, které mi byly vysloveně proti srsti (za všechny hadí žena odeslaná v kufru bůh ví kam). Celkově byl ten jejich humor docela za hranou, ten vdovec ze hřbitova by měl kvůli pěti minutám něčí srandy taky po zbytek života o čem přemýšlet. Takhle bych to asi vůbec neměl brát, ale nemůžu si pomoct.

"Souložit v kufru by mě nebavilo." Když o tom tak přemýšlím, tak mě by to asi taky nebavilo. Ani s Hadí ženou. Nicméně kdybych žil s "mými" přáteli, tak bych to asi zkusil. Tentokrát jsem se sice nebavil tak dobře jako poprvé, ale přesto jsem si báječně užil při narovnávání šikmé věže v Pise, při úmrtí ženy pekaře, při vytváření "upomínek" na Itálii či při sexistickém pěveckém vystoupení Moderních madrigalistů před církevními hodnostáři. A to nemluvím o kradení lejna lichváři. Jenže mezitím dobrým jsem viděl i nějakou tu tragédii a dost mě nebavil rozhazovačný hrabě Mascetti. Samozřejmě když nežvatlal, protože takovou nějakou žvatlací přednášku si musím pro nepříjemné životní situace taky připravit.