Smrt pana Lazaresca (2005)

asi som v niečom emocionálne poleno, ale ak chcel film dosiahnuť moment, že sa mi bude chcieť umrieť (nudou),tak sa mu to podarilo na výbornú. A bezútešné zdravotníctvo mám doma, tak prečo by som sa na to pozerala ešte aj vo filme. Bwt ako by ten film vyzeral, keby ho premietali v čakárňach? Nejaký livestream pomaly.

Stejně, jako se v Entre les murs podařilo brilantně zachytit prostředí škol, se i zde mistrně pojednává o sociálním tématu - zdravotnictví. Zapomeňte na nablýskaného House, ER, Chirurgy nebo zvěrstva typu Ordinace. Tohle je staré (ne)dobré prostředí nemocnic, jak ho důvěrně známe ve východní Evropě..

Neskutečně silný film, založený na absolutní autenticitě stylu, který zaujme absencí tradičních filmařských podpůrných berliček (hudba, střih, jízda kamery). Obrazem dobrého i zlého, co je v lidech zakořeněno i čemu podléhají, a černočerným humorem připomene snímek ranou Formanovu tvorbu, zejména v její reflexi fenoménu člověčenství. Pan Lazarescu jako by z oka vypadl všem těm tragickým hrdinům napříč věky, padajícím z jedné kaluže do druhé, budícím opovržení a předsudky již z dálky a jen marně hledajícím zastání: s výjimkou strážných andělů, kteří o ně oddaně projevují zájem a dovolávají se jejich práv (sestřička doprovázející pana Lazaresca). Nikoliv Božská, nýbrž přívlastek Lidská by si tato komedie moderních věků zasloužila.

Je podivuhodné, jak se 38letý režisér dovedl vcítit do pocitů "člověka středního věku", jak by řekli Američané, v této přece jen extrémní situaci. A já sám, starší pana Lazaresca, jsem jeho road movie po bukurešťských špitálech, prožíval s velkou empatií. Na této cestě cestě se setkává s různými lidmi, některé lze poměrně snadno pochopit, jiné už tak ne. Ježíš přišel k Lazarovi a vzkřísil ho z mrtvých a na počest tohoto činu vznikaly lazarety, nemocnice. Živý Lazarescu umírá v nich při své anabázi rychleji a bezpečněji než by tomu bylo doma s kočkama, chlastem a televizí.... Se svojí 94+ let starou matkou jsem strávil čtrnáct dnů před její smrtí jedno zoufalé odpoledne v nemocnici, čekání zde, čekání tam, konečná diagnóza: naprosto zdravá. Nijak jsem to nezpochybňoval. Přivezl jsem jí domů a uložil. Už nevstala. Zemřela na své posteli, kterou jsem umístil dprostřed ložnice, abych se k ní dostal ze všech stran, a kterou jsem zvedl a doplnil matrací proti proleženinám, abych se nemusel tolik namáhat.... Pan Lazarescu neměl nikoho skutečně blizkého, i když jeho "doprovodná sestry" si také zažila své. Nicméně, pokud bude Cristi Puiu točit "Moartea domnului Lăzărescu 2, 3 atd.), požádám ho, aby mi alespoň pro jednou svěřil jeho roli. A navíc ještě poučení, které se může hodit: Pacient v kómatu nemusí podepisovat "smlouvu o operaci", v níž se konstatuje, že pokud se mu při operaci stane něco nemilého (třeba že zemře), je to jen a jen jeho vina. Lăzărescu zemřel, ať žije Bessie Smith!

"Jo, tady můžete pít, kouřit i páchat jiné hříchy..."Nemocný pan Lazarescu si projde během pár hodin konfrontací s řadou zdravotníků, v jejichž konání se odráží různorodé přístupy k pacientovi vycházející z konkrétních povah i špatně řízeného systému. Naráží na neschopnost kvalitně a citlivě vedené komunikace i zatížení administrativní složkou zdravotnické profese, stejně jako u jiných postav i skutečnou ochotu pomoct a nepřehlédnutelné rysy lidskosti, které tu naštěstí v nejedné osobnosti ani přes jistá selhání (jak systému, tak pochopitelné vyčerpání a zatížení v rámci náročné profese) zbylo. Na filmu vysoce oceňuji tuhle nečernobílost, realistický dojem z celého dění, i silnou působivost dosaženou v tak citlivém tématu bez kapky citového vydírání. I sám Lazarescu, nakolik je těžce nemocným člověkem, který ve mě vzbuzoval po celou dobu soucit a v nejedné scéně se na mě z něj přenášel silný pocit úzkosti, si za svůj stav současně může sám. Podobně působivý nadhled do nemocičního prostředí s úderným přesahem a komplexním vykreslením jsem už dávno v žádném filmu neviděl, navíc i ruční digitální kamera tu dokáže být působivá a využívat svůj značný potenciál i bez rozklepaných záběrů. Putování pana Lazaresca po nemocnicích nese v sobě až hořce absurdní rozměr, byť celá silně realistická atmosféra a smutné téma ani přes pár humorních odlehčení příliš nedovolují vnímat tento děj (tragi)komicky. Za tak silný zážitek, vtažení do děje (kdy jsem ani nestačil vnímat, jak mi tak dlouhý film rychle ubíhá) a povedené realistické zpracování včetně scénáře (kdy i k té zprávě, kterou nejdřív zahlédneme jen náhodně v TV, se film ještě víckrát vrátí) uděluji plný počet hvězd, i přesto, že bych očekával jasný závěr bez takto náhlého utnutí.[90%]